Čínské vzácné zeminy, na kterých EU závisí, pocházejí z válečných zón v Myanmaru

‍Čína nedávno uvalila nové restrikce na vývoz vzácných zemin a EU si znovu připomněla svou extrémní závislost na těchto surovinách, nezbytných pro moderní technologie, obranný průmysl i zelenou transformaci. Tato závislost je však ještě křehčí, než se zdá. Významná část těžby totiž neprobíhá v samotné Číně, ale za netransparentních a neregulovaných podmínek v zahraničí, především v konfliktem zmítaném Myanmaru.

‍

V říjnu 2025 Čína oznámila restrikce pro export třinácti vzácných zemin včetně technologií k těžbě a zpracování. Omezení se zaměřují hlavně na vojenské užití, kvůli vágnímu pojetí ale mohou být omezeny dodávky do jakýchkoliv sektorů. Peking tak získává mocný nástroj k potenciálnímu vydírání Evropy. Zároveň, prostřednictvím požadavků pro licence bude Čína získávat informace o citlivých evropských sektorech.

Prvky vzácných zemin jsou klíčovou složkou pro výrobu téměř všech moderních elektronických zařízení, elektromobilů, zelených technologií, ale také vojenských raket, radarových systémů či stíhacích letounů. Peking nejenže vlastní největší zásoby vzácných zemin na světě, ale zároveň kontroluje zpracování asi 90 % světového trhu a 60 % veškeré těžby. U lehkých prvků, jež se používají třeba pro výrobu katalyzátorů, má EU více diverzifikovaný dodavatelský řetězec a import z Číny tvoří méně než 50 %, ale u těžkých prvků, které jsou zásadní pro výrobu větrných turbín či elektromotorů, je EU na Číně závislá téměř 100%.

Letos v dubnu Čína již zavedla vývozní omezení na sedm ze vzácných zemin, což krátkodobě silně pocítily i evropské automobilky, a ukázalo se tak, jak je evropský průmysl v tomto smyslu snadno zranitelný. Nové přísnější restrikce na vývoz vzácných zemin z října ukazují, že Čína má v úmyslu dominanci v tomto odvětví stále více využívat k politickým cílům. Zatímco lehké prvky Čína zpravidla těží na svém území, u těžkých prvků spoléhá do značné míry na dovoz z Myanmaru, kde těží čínské firmy ve spolupráci s různými, i vzájemně znesvářenými, ozbrojenými složkami. Zeminy jsou pak zpracovány na čínském území a odtud vyváženy dál do světa. Jedním z důvodů takového postupu jsou přísnější environmentální předpisy a kvóty na těžbu nerostných surovin, které v posledních deseti letech Peking přijal. Těžbou v Myanmaru tak přesouvá Čína za své hranice problémy se získáváním levné pracovní síly a s velkými negativními environmentální dopady.

Dovoz z Myanmaru již překračuje domácí čínské těžební kvóty a tamní doly se staly největším zdrojem nezpracovaných těžkých prvků pro čínské společnosti. Děje se to navzdory tomu, že myanmarské zákony formálně zakazují zahraniční účast na těžbě nerostů. Téměř všechny těžební operace proto probíhají nelegálně a neregulovaně. K rychlé expanzi těžby těžkých prvků dochází především v myanmarském státě Kačjin, jedním z regionů poznamenaných pokračujícím ozbrojeným konfliktem, který se po vojenském převratu v roce 2021 opět rozhořel, špatnými socioekonomickými podmínkami a nefunkčními veřejnými institucemi. Na těžbě přitom čínské firmy spolupracují s různými skupinami, které jsou na opačných stranách ozbrojeného konfliktu. Například v oblastech poblíž měst Chipwi a Pangwa donedávna těžily zeminy čínské firmy spolu s ozbrojenci napojenými na juntu. Po bojích v říjnu 2024 získala nad těžbou kontrolu konkurenční skupina bojující proti juntě. S tou se ale Čína domluvila také a po krátké odmlce těžba pokračuje dál. 

Kvůli zhoršující se situaci v zemi je práce v čínských dolech částí obyvatel v Myanmaru vnímána jako jediná možnost, jak se uživit. Investigativní reporty, jako je zpráva vydaná Univerzitou ve Warwicku, ukazují například to, že pracovníkům v dolech jsou firmami zadržována pracovní povolení. Vyšší pozice, jako jsou technici a vedoucí pracovišť, bývají vyhrazeny Číňanům. Místní dělníci jsou najímáni na životu nebezpečné úkoly spojené s těžebním průzkumem, hloubením potrubních šachet, louhováním nebo pálením vzácných zemin.

Těžba také ničí životní prostředí. V roce 2022 organizace Global Witness identifikovala jen v Kačjinském státě více než 2700 těžebních nádrží. Z těchto nádrží unikají chemikálie prosakující do místních vodních zdrojů. Společnosti navíc úmyslně vypouštějí do řek a potoků další odpadní toxické látky, což odnášejí ryby i místní komunity. Hodnocení toxicity místní vody a půdy z roku 2024 odhalilo vážnou kontaminaci těžkými kovy, ale i radioaktivními prvky. I když místní orgány podle vlastních vyjádření stanovily „přísná environmentální pravidla“ pro těžbu, jejich existence a vymáhání nebyly zatím nezávisle potvrzeny. Není navíc jasné, kdo z místních uskupení z těžby v Kajčinském státě profituje, kdo nese odpovědnost za ekologické škody ani v jakém rozsahu jsou postiženy místní komunity.

V posledních letech Evropský parlament přijal opatření ke zvýšení transparentnosti a odpovědnosti dodavatelských řetězců. V roce 2027 nabude účinnosti nařízení, které má zakázat veškeré výrobky, při jejichž výrobě byla v jakékoliv fázi použita nucená práce, a také směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti. Velké firmy tak budou povinny provádět audit dodavatelských řetězců z hlediska dopadů na lidská práva a životní prostředí. Kvůli extrémní závislosti EU ale není pravděpodobné, že by to vedlo k zákazu dovozu prvků vzácných zemin z Číny. Pravděpodobnější je, že dovoz bude z velké části pokračovat, přičemž firmy budou ve spolupráci s místními aktéry poskytovat zavádějící a neúplné informace, provádět zmanipulované audity a organizovat připravené inspekce. Mohou se také objevit tlaky na to, aby opatření byla ve vztahu k těmto strategickým odvětvím odložena či zmírněna. 

Zásoby jsou i jinde

Aby EU mohla účinně omezovat dovoz z problematických oblastí, je nezbytné, aby zvýšila svou strategickou autonomii. Ačkoliv EU již v roce 2024 přijala nařízení o kritických surovinách, závislost na dovozech z Číny zůstává extrémní. Naleziště se přitom nachází v zemích po celém světě: Austrálie, Brazílie, Jihoafrická republika, Spojené státy a Kanada aktuálně patří mezi lídry průzkumu nových nalezišť. “Vzácné” zeminy nejsou totiž vzácné množstvím zásob, ale technickou a environmentální náročností těžby a zpracování. Pro Evropu je tak jednodušší dovážet levně zpracované zeminy z Číny, než nést vysoké náklady a dopady na životní prostředí. Pokud však EU výrazně neurychlí posílení nezávislosti v této oblasti, ohrožuje svou hospodářskou i ekonomickou bezpečnost, a zároveň zabraňuje efektivnímu vymáhání svých nařízení. Pro dosahování cílů by měl vzniknout samostatný rozpočet. Mělo by dojít k aktivnímu rozvíjení strategických projektů, například ve Skandinávii, ale také k posílení partnerství s důvěryhodnými zeměmi, jako jsou Austrálie nebo Kanada. Evropská komise by měla také koordinovat podporu výzkumu a vývoje v oblasti recyklace. Mezi ně patří i projekt českých výzkumníků z Akademie věd ČR, kteří vyvíjejí metodu recyklace neodymu, používaného v elektrobateriích, ale také těžkých prvků vzácných zemin dysprosia a terbia. 

‍

Článek ve své delší původní podobě vyšel v časopise Mezinárodní politika.