Další fáze evropské integrace: místo vidiny byznysových příležitostí přichází obrovská výzva celospolečenské transformace

Před volbami do Evropského parlamentu sledujeme nárůst vlivu euroskeptických politických stran, což spadá do širšího trendu posilování populismu v EU i ve světě. Podle odborníků na mezinárodní vztahy je to však i domácí problém EU, který souvisí s vývojem integračního projektu. Ten se dříve soustředil na efektivní změny s jasnými ekonomickými přínosy. Nyní však stojí před náročnou a dlouhodobou transformací a Green Dealem. ‍

Ačkoli řešení klimatické změny skrze EU smysl dává, její architektura pro řešení takto široké transformační výzvy není dobře koncipovaná. Výsledkem je problém s unijní legitimitou a nárůst euroskepticismu i populismu. EU kvůli své nesnadné pozici začíná nevyhnutelně zaostávat za USA i Čínou, které díky snazšímu hledání politické vůle a shody účinně podporují konkurenceschopnost a modernizaci svých průmyslových odvětví. Zajišťují pro své průmysly v Africe i jinde strategické suroviny a investují do obnovitelných zdrojů. 

V EU bohužel chybí a bude chybět silná vůle zvyšovat rozpočty určené na tranzici v rámci Green Dealu. Například německý ekonom Henrik Enderlein už po krizi z roku 2008 a v důsledku následné krize eurozóny tvrdil, že v rámci udržení své socioekonomické odolnosti musí EU navýšit svůj rozpočet z 1 % HNP, a to i v rámci budoucí fiskální unie. Takové návrhy ale dlouhodobě naráží na odpor členských států, včetně Německa, které se obávají přílišné ekonomické zátěže oproti jiným zemím. Teď jsou podobné návrhy nicméně podle výzkumníků z Ústavu mezinárodních vztahů ještě aktuálnější. Jinak nebude možné soupeřit s USA a Čínou, které na tranzici vydávají násobně vyšší prostředky.

Členské státy finance na tranzici a na sociální spravedlnost v rámci přechodu na zelenější hospodářství zajistí, jen pokud přijmou mnohé legislativní reformy, schválí výraznější investice a jasnější vize ohledně možného budoucího rozšiřování EU. 

„Při poslední velké změně, při rozšíření v roce 2004, argumentovaly byznysové skupiny ve starých zemích tím, že rozšíření o nové země bude ekonomicky přínosné. Tato vidina v současnosti chybí, pokud se bavíme o možných změnách, jako je další rozšiřování nebo celospolečenské změny v rámci Green Dealu. Komise jsou proto na tenkém ledě a je otázka, jak dokážou nutné změny komunikovat,” říká Mats Braun, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů.

Pro domácí chápání je pak nutné se kromě implementace regulací bavit více o tom, jak využít a podpořit další investice, které členství v EU nabízí. „Česká diskuze o EU je zatím převážně o chystaných regulacích. Měla by se ale otevřít i debata o tom, kam a jak investovat a proč,” dodává výzkumník z Ústavu mezinárodních vztahů Daniel Šitera.

Hodně peněz z fondů, málo investic do podniků

V porovnání s průměrem EU byly v posledních letech země východní a střední Evropy většími příjemci evropských peněz (v přepočtu na HDP), což mimo jiné přispělo k jejich ekonomickému růstu. Jejich investice šly ale disproporčně do dopravní infrastruktury. Nyní je čas více investovat do podpory lidského kapitálu, výzkumu a vývoje, stejně jako podpory malých a středních podniků. 

V porovnání zemí se zdá, že Polsko si s efektivním zacílením evropských dotací dokázalo poradit lépe než Česko. V tomto porovnání se ukázalo, jak klíčová je institucionální kapacita veřejné správy na národní i regionální úrovni a ochota evropské dotace plánovitě čerpat.  Česko a další nové členské státy také měly jako chudší státy volnější podmínky v poskytování state aid v rámci hospodářské soutěže, tedy mohly více podporovat domácí, nebo příchozí firmy. I zde se zdá, že například Polsko tyto možnosti využívá lépe a vyváženěji. 

Všechny členské státy se nicméně soustředily na rozvoj exportních hospodářských modelů, které jim v ekonomickém sbližování umožnily předběhnout země Jihu, které konvergenci poháněly spotřebou, což se jim dlouhodobě nevyplatilo. Na Západě zase docházelo k ekonomické stagnaci v rámci periférnějších regionů. Podle map z tzv. kohezních zpráv Komise (poslední vydaná v březnu 2024) je vidět, že například většina regionů Francie či Itálie za poslední roky výrazně nerostla, což se vrací jako bumerang v politické radikalizaci a růstu euroskepticismu.

Částečně za to může i logika hospodářského a regionálního rozvoje v EU, která soustředila investice a hospodářský rozvoj do významných ekonomických center místo jejich rozmisťování do všech regionů. Čerpání prostředků z evropských fondů v Česku (i jinde v nových členských státech) paradoxně takovou polarizaci podporovalo i v tomto regionu: investice tekly do prosperujících krajských metropolí, zatímco ostatní regiony a municipality z nich tolik netěžily.

Špatné vysvědčení Česka: rovnost, klima a rozvojová spolupráce

V době vstupu Česko stálo v některých oblastech v čele Visegrádu.Nejvíc pokroku ale s vidinou členství učinila veřejná správa ještě před samotným vstupem Česka do EU. Pak země začala z hlediska řešení měkkčích cílů, jako je klima, genderová rovnost nebo mezinárodní solidarita zaostávat.

Pokud z objemu rozvojové spolupráce odečteme peníze pro ukrajinské uprchlice a uprchlíky, které utratíme v samotném Česku, jsme za poslední rok na stejné úrovni jako v roce 2003, tj. 0,11 % HDP. Nominální navýšení rozpočtu v uplynulých letech se navíc podařilo jen na programy ministerstev vnitra a zahraničních věcí, které byly politicky odůvodněny protimigrační rétorikou.

‍

‍

‍