O tom, že je nezdravé potlačovat a odsouvat stranou vlastní emoce, protože tím škodíme své vlastní psychické a fyzické kondici, jsme už nejspíš mnohdy slyšeli. V případě environmentálního žalu kromě vlastní úhony také snižujeme šance se změnám jako společnost postavit.
Změna klimatu, zánik ekosystémů, stupňující se množství přírodních katastrof mohou mít na člověka zásadní vliv. Prožitky strachu, vzteku, smutku i viny jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se jako lidstvo nacházíme. Říkáme jim souhrnně environmentální žal nebo také klimatická úzkost. Ta je čím dál častější i u dětí a dospívajících. Jak takovými pocity nakládat ve výuce, aby byly přetaveny v pozitivní akci? Možné způsoby přinášejí metodiky pro učitele.
O tom, že je nezdravé potlačovat a odsouvat stranou vlastní emoce, protože tím škodíme své vlastní psychické a fyzické kondici, jsme už nejspíš mnohdy slyšeli. V případě environmentálního žalu kromě vlastní úhony také snižujeme šance se změnám jako společnost postavit. Proto je přínosné naučit se s těmito emocemi vhodně nakládat, a to i ve škole, kde děti tráví podstatnou část dne.
Znepokojení mezi mladými lidmi
Mladí lidé se stali v mnoha zemích nejhlasitějšími aktéry v boji proti změnám klimatu. Upozorňují na neaktivitu politiků, nespravedlivý globalizovaný světový řád i temnou budoucnost dalších generací. Mnozí z tzv. generace Z se rozhodují zůstat bezdětnými, trpí depresemi a úzkostmi. Přední medicínský časopis The Lancet Planetary Health přinesl v roce 2021 rozsáhlou studii o dopadech změny klimatu na psychiku mladých lidí ve věku 16–25 let. Většina z deseti tisíc respondentů a respondentek se vývojem souvisejícím se změnou klimatu cítila znepokojena.
- 59 % dotázaných uvedlo zásadní obavy,
- 84 % mladých lidí cítilo přinejmenším mírné obavy,
- 50 % respondentů a respondentek v souvislosti se stavem klimatu pociťovalo smutek, úzkost, hněv, bezmoc či vinu,
- 45 % dotázaných uvedlo, že pocity související se změnou klimatu negativně ovlivňují jejich každodenní život a fungování.
Reakci na klimatickou krizi ze strany vlád hodnotí mladí lidé také převážně negativně. Nad pocitem uklidnění převažuje pocit zrady. V ČR máme k dispozici studii provedenou v roce 2021 Masarykovou univerzitou ve spolupráci s platformou Green Dock. V kategorii 15–20 let mají mladí lidé za to, že děti, které se rodí v těchto letech, budou žít v horším světě, než ve kterém žijeme nyní. Myslí si to 67 % z oslovených. Mladí lidé prožívají tváří v tvář změně klimatu silněji než starší generace pocity bezmoci, strachu nebo smutku.
Jako jedna z prvních popsala environmentální žal v roce 2004 thanatoložka Kriss Kevorkianová při dlouholetém výzkumu kytovců a přinesla nový rozměr vnímání žalu coby legitimní reakce na jiné než lidské ztráty. V naší kultuře jsme jsme zvyklí o svých prožitcích, zejména jsou-li to prožitky spjaté s ohrožením či obavou ze zániku přírody, příliš nemluvit. Důvodů k tomuto je celá řada, nicméně tato zablokovaná komunikace otupuje naši schopnost s emocemi pracovat a adekvátně reagovat. Ekopsycholožka Leslie Davenport tak označuje environmentální žal za tzv. zanedbávaný smutek, neboť emoce spjaté s ohrožením či zánikem přírody zatím nejsou v západní kultuře vnímané jako legitimní. Člověk, na jehož emoce situace doléhá, pak může narážet na nepochopení a odmítání, což jen prohlubuje jeho pocit osamělosti a izolace. I to může být jedním z důvodů, proč se mladí lidé sdružují do klimatických hnutí jako Fridays for Future. Zcela jiný pohled na emoce spjaté s environmentální krizí můžeme najít ve filozofii některých domorodých kultur, buddhismu, gestalt psychologii i v systémovém myšlení. Tyto přístupy nenahlížejí na utrpení spojené se stavem světa jako na symptom, ale jako na zdravou reakci, nezbytnou pro naše přežití jako celku.
Psychologové popisují nejčastější emoční projevy environmentálního žalu či klimatické úzkosti takto:
S klimatickou úzkostí se pojí i nové termíny jako solastalgia = stesk po domově, zatímco jste stále doma, terrafurie = vztek kvůli bezduché destrukci přírody, talvisuru = zimní smutek kvůli ztrátě tradičních zim nebo flygskam = stud z létání.
Některé symptomy environmentální úzkosti můžeme přirovnat k posttraumatické stresové poruše – s tím, že zde mluvíme o poruše pre-traumatické: očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí.
Moderní psychologie je stále převážně individualistická a nezaměřuje se na systémové příčiny, které mají vliv na prožívání člověka. Za duševním utrpením se tak dosud hledala spíše patologie na úrovni jedince. Dnes se do zájmu psychologického výzkumu traumatický potenciál klimatické krize postupně dostává a stává se i tématem pro učitele, kteří o klimatické krizi s žáky čím dál častěji hovoří. I proto vznikají metodiky pro pedagogy. Postupy v nich se liší i podle věku dětí. Například děti do deseti let častěji trpí strachy, proto je lepší neseznamovat je s drastickými detaily. U dospívajících žáků se dá čekat celá škála měnících se pocitů. Zásadní pro všechny věkové skupiny je utvářet vědomí, že v tom nejsou sami, a vize světa, jaký by si přáli spoluutvářet pro sebe a své děti. To vede k posílení odolnosti zároveň a rozvoji takzvané “aktivní naděje”, o které píší ve stejnojmenné knize například ekofilozofka Joanna Macyová a lékař Chris Johnsotne.
V jádru metodiky pro učitele je několik dalších praktických rad, které mohou využít i rodiče, prarodiče a všichni, kdo pracují s dětmi:
Před samotným otevřením tématu s dětmi je užitečné reflektovat vlastní prožitky a emoce, které se vám v souvislosti s tématem vynořují. Stejně důležité je na závěr aktivit společně zhodnotit, co zúčastněným přinesly a jak se cítí. Zde jsou příklady činností, které se dají uskutečnit jak na oddílové schůzce, tak při vyučování ve škole:
S dětmi si sedněte do kroužku a postupně s mluvícím předmětem sdílejte, za co jste vděční. Každý řekne jednu věc a poté pošle předmět dál. Poté kolečko ještě jednou zopakujte. Doříkávejte nedokončené věty na téma vděčnost:
Prožívané emoce lze také prostorově odlišit, např.: kdo se cítí ze všeho nejvíc naštvaně, sedne si zde, u koho převažuje smutek, tak tam. Prostorová blízkost ostatních, kteří zažívají podobné emoce, podporuje pocit, že v tom nejsme sami. Reflektujte, z jakého důvodu mohou děti i ostatní ve světě zažívat právě tuto emoci, jak se s ní mohou vypořádat, co mohou udělat. Jednotlivé skupiny mohou tyto náměty vypracovat na velký papír a následně je vyvěsit ve třídě. Diskutujte o problému: Co mohu já konkrétně sám za sebe udělat pro zmírnění změn klimatu? Co můžeme dělat společně / jako kolektiv?
Celý kolektiv se může vzájemným konsensem dohodnout, co by jako třída chtěli společně daný týden dělat. Případně lze každému dítěti nechat individuální volbu. Každý si vybere jednu věc, která podporuje zmírnění změny klimatu, a tu bude týden dodržovat.
Podobnými aktivitami dochází ke kombinaci utváření smysluplné vize a angažovanosti s technikami duševní hygieny, což je ta nejlepší kombinace předcházející pocitům bezmoci a úzkosti. Samozřejmě spolu s pobytem v přírodě, pohybem a dostatečnou hygienou co se týče přísunu informací a sociálních sítí. Vystavení psychické zátěži z environmentálního žalu může být u dětí i dospělých nejen příčinou utrpení, ale také potenciálním zdrojem růstu a zrání, a to jak na individuální, tak na komunitní a celospolečenské úrovni. Může do života přinést větší míru vděčnosti, intenzivnější vztahy s ostatními, uvědomění si vlastní síly a její aktivizaci.
Komepletní text metodiky je k nalezení zde: https://futuropolis.cz/prispevek/jak-pracovat-s-emocemi-deti-pri-vyuce-o-zmene-klimatu/
Článek vyšel zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3569701-environmentalni-zal-je-zanedbavana-uzkost-postihuje-stale-vic-mladou-generaci
Aby vědci a vědkyně, kteří píšou o klimatické změně, byli víc slyšet. Poskytujeme médiím kvalitní a podložené informace o různých aspektech změny klimatu.
Sound of Science 2022 - všechna práva vyhrazena. Fotografie na webu jsou z otevřených databází, jako jsou Pixabay, Shutterstock, Unspalsh a Creative Commons Licences.
