Konec politiky strachu? Britští Greens ukazují, že ještě lze zaujmout i nadějí

Úspěch Reform UK v květnových komunálních volbách ukázal, že politická komunikace založená na hněvu a pocitu rozpadu společnosti dokáže velmi efektivně mobilizovat voliče. Debata o migraci, ekonomické situaci, drahém bydlení nebo přetíženém zdravotnictví je v Británii stále vyhrocenější. Vedle toho se ale objevuje i jiný politický příběh. Ukazuje ho vzestup Green Party of England and Wales, která začíná oslovovat voliče úplně jiným jazykem. Jazykem, který v české politice zatím téměř neznáme.

Greens v posledních měsících uspěli v několika komunálních i doplňovacích volbách a získávají podporu části voličů, kteří ztratili důvěru v tradiční Labour Party. V únoru 2026 strana poprvé v historii vyhrála parlamentní doplňovací volby v obvodu Gorton and Denton, kde kandidátka Hannah Spencer získala 40,7 procent hlasů a porazila nejen labouristy, ale i sílící Reform UK. Symbolické bylo také vítězství Zoë Garbett v Hackney, kde Greens prolomili dlouholetou dominanci Labour Party a získali post starostky městské části.

Výraznou roli v současné komunikaci strany hraje Zack Polanski. Ve chvíli, kdy velká část politické rétoriky stojí na pocitu ohrožení, Greens otevřeně pracují s jazykem naděje. Polanski používá hesla jako „vote hope“ nebo „making hope normal again“ a snaží se vytvářet politickou identitu postavenou spíš na představě společné budoucnosti než na kulturním antagonismu.

Česká politika podobný příběh zatím nenabízí. Tuzemská debata se soustředí hlavně na zvládání krizí, obranu před hrozbami nebo odmítání soupeřů. Mnohem méně prostoru dostává otázka, jakou budoucnost vlastně jednotlivé politické síly nabízejí. Přitom právě odvážnější jazyk naděje by mohl fungovat zejména u mladších voličů. Nejblíže k podobnému typu komunikace měli v posledních letech Piráti, kteří pracují s tématy otevřenosti, digitalizace nebo modernizace státu. Jejich komunikace ale často zůstává technokratická a soustředěná spíše na kompetenci než na silnou emocionální představu budoucnosti. Po zkušenosti s vládním angažmá navíc stále častěji sklouzává do obranné rétoriky a reakce na konfliktní témata

Greens přitom konfliktní témata neobcházejí, jen posouvají pozornost jinam. Místo migrantů, menšin nebo „woke elit“ zdůrazňují ekonomickou nerovnost a koncentraci bohatství. Výrazným motivem se stal požadavek vyššího zdanění miliardářů a velkých korporací. Straně se tím částečně podařilo propojit klimatickou politiku s otázkami ekonomické spravedlnosti a každodenní zkušenosti střední třídy.

To je důležité i z širší perspektivy. Politická komunikace totiž dlouho vycházela z představy, že lidé reagují hlavně na fakta a racionalitu. Výzkumy politické psychologie ale ukazují, že mnohem silněji fungují emoce a příběhy. Politika strachu staví na pocitu ohrožení, kulturní nejistoty a hledání viníků. Dokáže mobilizovat pozornost, postupně ale vytváří i pocit vyčerpání a bezmoci. Pokud je veřejný prostor neustále organizovaný kolem krizí, začíná být těžší představit si budoucnost jinak než jako sérii dalších katastrof.

Právě proto se v posledních letech častěji objevuje koncept „hope-based communication“ rozpracovaná mj. komunikačním stratégem Thomas Coombesem. Logika komunikace založené na naději je poměrně jednoduchá. Nestačí jen upozorňovat na krize, lidé potřebují mít pocit, že mohou budoucnost aktivně ovlivnit. Naděje zde nefunguje jako naivní optimismus, ale jako představa, že změna je možná.

Tento princip je patrný i u britských Greens. Místo zdůrazňování nevyhnutelného kolapsu pracují s představou politiky jako prostoru kolektivní změny. Posouvají zelenou politiku od čistě expertního a technokratického jazyka k emocionálně srozumitelnější identitě založené na participaci a komunitě. Ukazuje se to i v členské základně strany, která po nástupu Zacka Polanského výrazně narostla.

Neznamená to, že politika naděje automaticky funguje lépe než politika strachu. Naděje je mnohem náročnější politická emoce. Pokud komunikace ztrácí kontakt s každodenní ekonomickou zkušeností lidí, může působit abstraktně nebo moralistně. Současný úspěch britských Greens ale ukazuje, že vedle dominantní politiky strachu dnes stále existuje i jiný typ politické mobilizace.

‍