Ocelářství v krizi. Jak se bude dekarbonizovat? 

​​Spotřeba oceli v Česku je nejnižší za deset let. Jedna z hlavních firem, Liberty Ostrava, je navíc v krizi kvůli nesplácení dluhů. Před nároky věřitelů je chráněna do března. S ohledem na mírnění změn klimatu je nutná dekarbonizace odvětví, které se na celkových emisích skleníkových plynů podílí 7 %, zatímco na zaměstnanosti méně než 1 %. Jaká je budoucnost sektoru, jemuž dominují dvě firmy v Moravskoslezském kraji?

‍
Těsně před Vánoci loňského roku vyhlásil soudce Krajského soudu v Ostravě všeobecné moratorium nad hutí Liberty Ostrava zaměstnávající necelých šest tisíc lidí. To firmu až do března chrání před podáním insolvenčního návrhu věřiteli. Ostravský soud jmenoval restrukturalizačního správce, kterým se stal zkušený advokát Michal Žižlavský. Huť, která už je rok ve ztrátě, dluží věřitelům přes tři miliardy korun. Firma představila takzvaný sanační plán, kde popisuje, jak hodlá v lednu obnovit výrobu a postupně do března 2025 splatit všechny pohledávky, včetně dluhů vůči státní pojišťovně EGAP, která za ní v září musela zaplatit garantovaný úvěr ve výši 1,5 miliardy korun. Liberty Ostrava dluží  dodavatelům uhlí, šrotu, dopravcům i dodavatelům služeb několik miliard korun.

‍

Poptávka i tržby klesají 

V třetím čtvrtletí 2023 dosáhla zjevná spotřeba oceli v Česku 1,37 milionu tun, což je nejméně za posledních deset let, uvedla Ocelářská unie. Podle loňské studie International Sustainable Finance Centre (ISFC) poptávka po produktech ocelářství klesá setrvale. V roce 2022 dosáhla roční výroba v Česku 4,2 mil. tun surové oceli, což je o 11 % méně než v předchozím roce.

Vývoz a dovoz se ve stejném období snížil o 18 %, resp. 20 %, což je nejnižší objem vývozu od finanční krize z roku 2009. Vliv na výsledky měly podle unie boje po ruském vpádu na Ukrajinu, bezprecedentní ceny energií, vysoká inflace a drahé emisní povolenky.

Zatímco výrobky z oceli s nízkou přidanou hodnotou se dovážejí, místní výrobci se zaměřují a vyvážejí zboží s vyšší přidanou hodnotou: bezešvé trubky, dlouhé výrobky, vysoce kvalitní ocel. Vzhledem k nižšímu podílu přepravních nákladů na konečné ceně se vyplatí přepravovat ocel na delší vzdálenosti. Světový trh s ocelí je proto vysoce globalizovaný. Rozšíření výrobních kapacit v Číně na začátku roku 2015 vedlo k intenzivní globální cenové konkurenci a nárůstu dovozu oceli do Česka na úkor místní výroby, což ovlivnilo finanční výsledky obou českých výrobců. Tržby Třineckých železáren rostly v letech 2015–21 v průměru pouze o 3 % ročně, zatímco tržby společnosti Liberty Ostrava se v letech 2015–20 dokonce propadly o 4 % ročně. 

‍

Pokles emisí z odvětví

Mezi lety 1990 a 2019 klesly emise v ocelářství o 70 %. Téměř polovina poklesu přišla hned v prvních třech letech po revoluci. Pak emise dál klesaly v průměru o přibližně 3 % ročně, a to především díky dekarbonizací zdrojů tepelné energie, nikoli díky šetrnějším procesům výroby.

‍

‍

Zatímco v roce 1990 souviselo přibližně 60 % emisí skleníkových plynů se spotřebou paliv (a zbytek se samotným zpracováním kovů), dnes je to přibližně 24 %. Pokud jde o emise související přímo s výrobou, jejich pokles byl způsoben spíše nižším objemem výroby než dekarbonizačními opatřeními.

„Výroba oceli u nás není pouze významným zdrojem emisí, ale současně hraje důležitou roli v samotném procesu přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Nízkoemisní ocel bude v budoucnu zapotřebí pro realizaci celé řady plánovaných infrastrukturních staveb, jako jsou například tubusy větrných elektráren, nadzemní elektrická vedení nebo koleje a další konstrukce pro železniční dopravu. Možnost recyklace kovového šrotu zase představuje neodmyslitelnou součást cirkulárního hospodářství,” říká analytik Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář. I proto by podle něj mělo být v zájmu státu zachovat domácí výrobu i do budoucna. Jako příklad uvádí USA, kde se ocelářství řadí mezi strategické sektory.

‍„Spíše než úhrada vysokých účtů za energie by měla být řešena systematická podpora tohoto odvětví. V první řadě je nutná dlouhodobá koncepce, která by firmám umožnila se na měnící podmínky dopředu připravit. Konkrétní pomoc potom může spočívat v poskytování zvýhodněných úvěrů nebo využití části výnosů z obchodování s emisními povolenkami. Inspiraci lze hledat např. i na Slovensku, kde má právě ocelářský průmysl obdržet největší část z financí určených na snižování emisí v rámci plánu obnovy,” říká Sklenář.

‍

Dekarbonizační cíle firem 

Ocelářství se účastní systému povolenek EU ETS, přičemž společnosti dostávají bezplatné povolenky (protože jsou vystaveny konkurenci ze zemí, kde se ceny uhlíku nestanovují nebo jsou podstatně nižší), které jim poskytují další zdroj příjmů. Vzhledem k tomu, že bezplatné povolenky budou v letech 2026–34 postupně vyřazovány, všechny ocelárny bezprostředně potřebují velké kapitálové výdaje související s dekarbonizací, aby snížily svou uhlíkovou intenzitu. 

Třinecké železárny plánují do roku 2030 snížit své emise CO2 na polovinu, tedy na 2,4 milionu tun. Plán úplné dekarbonizace zatím nezveřejnily. Liberty Ostrava plánuje do roku 2025 investovat do hybridních elektrických obloukových pecí a vysokonapěťového vedení, což by mělo pomoci snížit emise CO2 o 80 % do roku 2027. Uhlíkové neutrality plánuje dosáhnout do roku 2030. Pokud bude firma překoná dluhovou krizi, k financování dekarbonizace využije značné množství „volných“ bezplatných emisních povolenek nashromážděných v předchozích letech. 

‍

Pomoci má biometan, vodík i nové směrnice 

Agenda v oblasti klimatu je jedním z klíčových pilířů strategie EU a před průmysl staví velmi ambiciózní environmentální cíle, aby bylo možné dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Počítá také s tím, že se emise do roku 2030 sníží na 55 %. Pilíř Zelené dohody, Evropský investiční plán, mobilizuje do roku 2030 více než 1 bilion EUR a spoléhá se na dlouhodobý rozpočet EU (přibližně polovina celkové částky), fond pro obnovu EU a NextGenerationEU, soukromé zdroje, bankovní úvěry a záruky a využívá také výnosy z EU ETS. Pomoci má další posílení systému EU ETS a spuštění mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích. Dekarbonizaci má popohnat taky zvýšení cíle pro podíl obnovitelných zdrojů energie v evropském energetickém mixu do roku 2030 z 32 % na 42,5 % prostřednictvím revize směrnice o obnovitelných zdrojích energie (RED), revize směrnice o energetické účinnosti (EED) i směrnice o zdanění energie, která by měla přispět ke sladěnému celoevropskému zdanění. Počítá se i s masivním zavedením biometanu a vodíku v některých průmyslových odvětvích díky nové směrnici o plynech z obnovitelných zdrojů, zemním plynu a vodíku (GHD).

„Budoucnost českého ocelářského průmyslu bude záviset na více faktorech, hlavně na podobě procesu dekarbonizace a současně na dostupnosti energie, zejména elektřiny. Zatímco dnes se u nás na výrobu oceli spotřebuje cca 2 TWh elektřiny ročně, do konce dekády se tato hodnota může v souvislostí s elektrifikací sektoru zdvojnásobit. Pokud budeme předpokládat přechod na technologii přímé redukce železa (zeleným) vodíkem, může se v roce 2050 spotřeba elektřiny, nutné pro výrobu tohoto vodíku, dostat až na 20 TWh, což je zhruba třetina současné čisté spotřeby ČR,” říká Oldřich Sklenář.

‍

Dodává také, že zatímco dnes je ČR díky výrobě elektřiny z uhlí stále ještě exportní zemí, situace se může velmi rychle změnit s koncem uhelných elektráren, který příjde pravděpodobně dříve, než je vládou uvažovaný termín v roce 2033. I přes rozvoj obnovitelných zdrojů se při výrobě elektřiny budeme muset po přechodnou dobu spoléhat na zemní plyn. 

Zatímco vybraná odvětví těžkého průmyslu čekají na výhled odvětvových strategií EU, Česko se může inspirovat a začít připravovat národní scénáře transformace těžkého průmyslu prostřednictvím strukturovaného konzultačního procesu. Česko zatím v Politice ochrany klimatu z roku 2017 deklaruje závazek snížit do roku 2030 své emise pouze o 44 milionů tun CO2. Vůči roku 1990 jde o pokles ve výši 47 % (nikoli 55 %, což je cíl EU). V současnosti emise z ocelářství v ČR navíc příliš neklesají.

‍