Podle nové analýzy švýcarských a amerických vědců ohrožují úspěch globálního úsilí o zastavení klimatických změn nejasnosti v tom, co se „počítá“ jako odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry. Studie naznačuje, že uhlík musí být vázán a ukládán z atmosféry do prostředí nejméně na 1 000 let, aby se zabránilo dalšímu oteplení.
Podle nové analýzy švýcarských a amerických vědců ohrožují úspěch globálního úsilí o zastavení klimatických změn nejasnosti v tom, co se „počítá“ jako odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry. Studie naznačuje, že uhlík musí být vázán a ukládán z atmosféry do prostředí nejméně na 1 000 let, aby se zabránilo dalšímu oteplení.
Navzdory masivnímu úsilí o dekarbonizaci světové ekonomiky, které probíhá, je nemožné odstranit některé zdroje emisí uhlíku dostatečně rychle. To ukázal i nedávný COP29, kde opět nedošlo k plošnému, jednoznačnému a časově ohraničenému odklonu od fosilních paliv.
Pokud se však podaří z atmosféry odstranit a dlouhodobě uložit množství oxidu uhličitého odpovídající těmto zbytkovým emisím, které se navzdory snahám nedaří zastavit, může svět dosáhnout nulových čistých emisí a zbrzdit změnu klimatu.
„Záchyt a ukládání oxidu uhličitého není nejdůležitější, ale zásadní součástí jakéhokoli cíle nulových čistých emisí,“ říká člen výzkumného týmu Cyril Brunner, klimatolog z Institutu pro vědy o atmosféře a klimatu ve švýcarském Curychu.
Obecně lze říci, že existují dva způsoby, jak zachycovat uhlík odstraněný z atmosféry: přirozená sekvestrace uhlíku (rostliny pohlcují oxid uhličitý ze vzduchu a ukládají ho ve svých tkáních), která trvá řádově 100 let, a nucená sekvestrace uhlíku (např. vtlačování oxidu uhličitého do podzemních hornin nebo ukládání bloků uhlíku na dno oceánu), která trvá nejméně 1 000 let.
Mezinárodní programy a dohody o záchytu a vázání uhlíku nejsou vždy konzistentní v tom, co přesně znamená dlouhodobé ukládání uhlíku. A klimatické modely obecně považují všechny formy sekvestrace uhlíku za rovnocenné. Brunner a jeho kolegové však ve studii ukazují, že na časovém měřítku sekvestrace uhlíku velmi záleží. Vědci použili zjednodušený klimatický model, aby zjistili, jak různě dlouhá doba ukládání uhlíku ovlivní celkové oteplení. Pouze tisícileté strategie ukládání uhlíku zabrání dalšímu oteplování v důsledku zbytkových emisí uhlíku, uvedli k výsledkům studie v časopise Communications Earth & Environment.
Tisícileté strategie ukládají uhlík přibližně po dobu, která je potřebná k přirozenému odbourání uhlíku z atmosféry. Kratší strategie, které zadržují uhlík pouze po dobu 100 let, povedou k jeho opětovnému uvolnění mnohem dříve, než by kompenzované emise přirozeně opustily atmosféru. Výsledkem krátkodobých variant záchytu a vázání uhlíku jsou tedy další nezapočítané emise a oteplování. Předpokládejme například, že je třeba odstranit z atmosféry 6 gigatun zbytkových emisí oxidu uhličitého ročně. Pokud by se tento uhlík ukládal pouze po dobu 100 let, jeho opětovné uvolnění by vedlo k dodatečnému oteplení o 1,1 °C do roku 2500 ve srovnání s trvalejším ukládáním uhlíku, vypočítali vědci.
Podle Brunnera nejsou tato zjištění zas tak překvapivá. „Základ našich závěrů je znám již více než deset let,“ říká. Nová analýza však poprvé obnažuje rozpory současného přístupu v konkrétních číslech. „To neznamená, že odstraňování oxidu uhličitého s kratší dobou ukládání než 1 000 let není užitečné, právě naopak,“ říká Brunner. Strategie přirozené izolace uhlídku mohou zlepšit kvalitu ovzduší a vody a chránit biologickou rozmanitost a mohou být užitečné i pro kompenzaci emisí skleníkových plynů s kratší životností, jako je metan.
Zdroj: Brunner C. et al. „Durability of carbon dioxide removal is critical for Paris climate goals.“ (Trvalost odstraňování oxidu uhličitého je pro dosažení pařížských klimatických cílů rozhodující). Komunikace Země a životní prostředí 2024.
Modrý uhlík: řešení krize?
Když používáme tento termín, mluvíme o uhlíku zachyceném pobřežními a mořskými ekosystémy, jako jsou mangrovy, slané bažiny a mořská tráva. Stejně jako stromy na souši mohou tyto takzvané „modré lesy“ absorbovat a ukládat uhlík – na rozdíl od stromů ale mnohem rychleji. Mořská tráva dokáže zachytit uhlík až 35x rychleji než tropické deštné pralesy, a přestože pokrývá méně než 0,1 % našich oceánů, vegetace představuje 10 až 18 % globálního úložiště uhlíku v moři.
Špatnou zprávou ovšem je, že ztrácíme systémy modrého uhlíku alarmujícím tempem.
Až 67 % mangrovů, nejméně 35 % přílivových bažin a přibližně 29 % luk s mořskou trávou již zmizelo v důsledku řady faktorů, jako je rozvoj pobřeží, rybolov, znečištění, změna klimatu a přírodní katastrofy. Na druhou stranu to ovšem může znamenat i příležitost – podobně jako standardní kompenzace uhlíku jsou společnosti schopny investovat do ekosystémů modrého uhlíku výměnou za kredity a tato transakce jim teoreticky umožňuje vyrovnat emise skleníkových plynů. Trh s modrým uhlíkem se v EU teprve rozjel, ale po rozšíření v zemích jako Austrálie, Indonésie a Keňa, někteří odborníci předpovídají evropský boom.
Stinnou stránkou ovšem je, že uhlíkové kompenzace umožňují společnostem přenést odpovědnost za snižování škodlivých emisí na třetí stranu – a že defakto stále nevíme, kolik uhlíku bude vodními rostlinami dlouhodobě uloženo, což podkopává hlavní premisu kreditního systému.
https://www.asb-portal.cz/stavebnictvi/zachycovani-uhliku-reseni-nabira-na-popularite-ekologove-jsou-vsak-skepticti
Aby vědci a vědkyně, kteří píšou o klimatické změně, byli víc slyšet. Poskytujeme médiím kvalitní a podložené informace o různých aspektech změny klimatu.
Sound of Science 2022 - všechna práva vyhrazena. Fotografie na webu jsou z otevřených databází, jako jsou Pixabay, Shutterstock, Unspalsh a Creative Commons Licences.
