Pokud se chce Česko stát společností odolnou proti katastrofám, mělo by překonat resortismus, podporovat komunity a být flexibilnější

‍Se zvyšujícími se  teplotami planety Země roste také intenzita a četnost výskytu extrémních projevů počasí, jakými jsou vlny veder a sucha, silné bouře či přívalové deště. Vědkyně z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR – CzechGlobe  ve spolupráci s nevládní organizací Hnutí DUHA zjišťovaly, kde jsou silné stránky a slabiny české společnosti v odolnosti (resilienci) vůči katastrofám. Vycházely při tom z rozhovorů a skupinových diskuzí s experty, kteří se katastrofami, jejich riziky a důsledky zabývají.

Výstupy rozhovorů poukazují na to, že v Česku máme velmi efektivní a úspěšný integrovaný záchranný systém a také se nám daří zavádět některá důležitá technologická opatření. Vůbec největší posun nastal v oblasti povodní, kde stát na základě zkušeností s velkými povodněmi z let 1997 a 2002 zavedl novou legislativu a řadu opatření. Mezi slabé stránky patří zejména to, že se problematikou katastrof nezabýváme systémově a s důrazem, který naléhavá situace polykrize vyžaduje. 

„Řada faktorů, na kterých podle výzkumu potřebujeme zapracovat, se shoduje s obecnými faktory, na nichž závisí budování sociálně-ekologické resilience. Abychom byli společností odolnou proti katastrofám, potřebujeme krizové situace kvalitně vyhodnocovat a poučit se z nich do budoucna, musíme naslouchat specifickým znalostem a zkušenostem obyvatel v regionech a měli bychom místní komunity do systému snižování rizik katastrof více zapojovat,“ říká koordinátorka výzkumné aktivity Zuzana Harmáčková z CzechGlobe. 

Experti poukazovali také na resortismus české veřejné správy, v rámci něhož nelze efektivně řešit komplexní problémy. „Problematika bývá často redukována na problém životního prostředí nebo na téma krizového řízení.  Kromě těchto důležitých oblastí má ale na odolnost proti katastrofám velký vliv budování lokálních vztahů, vzdělávání, zjišťování potřeb samospráv a obyvatel, krizová komunikace, pečlivé vyhodnocování dat nebo práce se zranitelnými skupinami a krajinou. Katastrofy se navíc kombinují a v praxi je často nutné řešit extrémní sucho a bleskové povodně zároveň stejně jako evakuaci obyvatel během virové pandemie,“ vysvětluje  Anna Bromová z CzechGlobe.

Jedním z řady potřebných řešení podle expertů může být vytvoření platformy zahrnující zástupce veřejné správy, výzkumu i praxe. Platforma by se měla systematicky, cíleně a komplexně věnovat snižování rizik katastrof a budování společenské odolnosti. Pro zvýšení společenské odolnosti vůči katastrofám je dále důležité větší zapojení společenských věd, podpora dobrovolnictví a aktivního občanství nebo užívání krajiny podle principů resilience.

Základní závěry kulatého stolu se stakeholdery

1. Urgence tématu snižování rizik katastrof a budování resilience roste společně s intenzitou dopadů změn klimatu. Rizika se kombinují a dochází ke kombinovaným katastrofám. Je nezbytně nutné se posunout od odborných diskuzí k aplikaci opatření a konání.  

2. Rezortismus je velkou bariérou pro efektivní snižování rizik katastrof. Je potřeba vytvořit platformu, která se bude skládat z různorodých stakeholderů z oblastí veřejné správy, výzkumu i praxe, která bude dostatečně financovaná a která bude mít větší pravomoce a dosah než aktuálně fungující. Národní platforma pro snižování rizik katastrof. Je nutné rozšířit prioritu zájmu z krizového řízení na všechny fáze cyklu managementu rizik katastrof a věnovat se budování resilience společnosti. Nová platforma by neměla být v gesci ministerstva životního prostředí, ale měla by fungovat nadrezortně.

3. Z pohledu státní úrovně potřebujeme vybudovat silnou a akční horizontální strukturu vedle aktuálně fungujícího krizového řízení. Proto je nutné:

- ve strategických dokumentech definovat cíle spojené se snižováním rizik katastrofa budováním horizontální struktury,

- iniciovat i financovat programy fungující na regionální úrovni, které budou tytostrategické cíle plnit,

- zapojit do systému snižování rizik katastrof společenské vědy. Ty mohou hrát velkou roli při definování zranitelných skupin obyvatel a vytvoření cesty komunikace „zdolanahoru“, protože je nezbytné zjišťovat potřeby a zkušenosti lidí, institucí a organizací na lokální úrovni.

4. Je nutné začít více pracovat s komunitami a aktivizovat je. Díky tomu vytvoříme nejen resilientnější a akceschopnější strukturu, ale také získáme více zkušeností z terénu a znalostí o rizicích. Práce nalokální úrovni v neposlední řadě prohlubuje důvěru lidí a jejich osobní zainteresovanost v problematice. Důležitá je i podpora dobrovolnictví a neziskových organizací.

5. Veřejnost potřebuje kvalitní a přístupné informace, které lidem jednak pomohou vnímat míru hrozících rizik, ale také jim ukážou cesty, kterými tato rizika mohou snižovat. Měli bychom se snažit o to, aby se každý měl možnost individuálně i kolektivně připravit na hrozící katastrofy a jejich dopady. Důležité je také propojování tématu extrémů počasí s tématem změn klimatu.6. Způsob, jakým používáme krajinu, není resilientní. Pro snížení rizik katastrof musíme krajinu proměnit a po katastrofách postupovat podle principu „build back better“, tedy obnovovat zničenou krajinu tak, aby v budoucnu byla odolnější. Na investicích do vytváření resilientní krajiny by se měli více podílet ti, kteří krajinu využívají v nesouladu s těmito principy a přispívají tímk závažnějším dopadům katastrof – podobně jako funguje princip „znečišťovatel platí“.

Závěrečná zpráva s doporučeními je zde: https://www.czechglobe.cz/wp-content/uploads/2023/01/Zaverecna_zprava_Bila_mista.pdf

‍

‍