Jedním z klíčových znaků, který ale všechny IPCC scénáře spojuje, je zmíněný předpoklad většího či menšího, avšak setrvalého, ekonomického růstu. Jejich tvůrci tedy předpokládají, že záporné tempo růstu by nevyhnutelně mělo silné negativní sociální dopady. To je nutné překonat a pracovat s možností dočasně se zmenšujícího objemu výroby a spotřeby.
Klimatické scénáře a modely z dílny IPCC jsou vlivným nástrojem klimatických politik v národním i celosvětovém měřítku. Ačkoli se emise skleníkových plynů musejí na cestě k uhlíkové neutralitě snižovat rapidně a bezodkladně, počítají všechny scénáře IPCC s pokračujícím ekonomickým růstem. Je přitom zjevné, že snížení objemu ekonomických aktivit by vedlo uhlíkové neutralitě výrazně rychleji.
Řízený pokles objemu ekonomických aktivit v zemích globálního Severu, které setrvale překračují svůj spravedlivý podíl uhlíkového rozpočtu, by nebyl nutně spojený s poklesem kvality života. Tváří v tvář reálné hrozbě klimatického rozvratu nastal nejvyšší čas opustit dogma ekonomického růstu a systematicky rozvíjet scénáře, které se zaměřují na kvalitu života všech lidí na Zemi a zároveň životní prostředí co nejméně zatežují.
Zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a v nich obsažené modely kombinují přírodovědnou a socio-ekonomickou složku. V přírodovědné části modelují dopady rostoucích emisí na změnu teploty a klimatu. Tato část se pak v modelech propojuje se společenskovědními a ekonomickými prvky, které se snaží najít co nejvýhodnější kombinaci opatření v rámci daného cíle – například udržení globálního oteplení pod 1,5° nebo 2 °C. Zatímco předpoklady přírodovědné části vyplývají z dosavadních empirických poznatků biofyzikálních a ekologických souvislostí, předpoklady v socio-ekonomické části výrazněji odrážejí hodnotová a politická přesvědčení svých tvůrců. Přestože z charakteru společenských věd vyplývá, že neexistuje neutrální pohled na fungování společnosti a ekonomiky ani na to, jak by se měly vyvíjet v příštích desetiletích, modely jen málo vysvětlují, z jakých předpokladů vlastně vycházejí. IPCC přitom na jejich základě vyvozuje zásadní závěry.
Přes opakovaná kola klimatických jednání jsme globálních emise skleníkových plynů dál rostou. Velikost uhlíkového rozpočtu, který by ještě alespoň teoreticky umožňoval udržet oteplování v mezích 1,5 °C, je už velmi omezená. IPCC tak ve svých zprávách dospívá k závěru, že „běžná" opatření na ochranu klimatu, jako je využívání obnovitelných zdrojů energie nebo úspory energie díky zvyšování efektivity, nejsou dostatečná, a proto spoléhá i na odstraňování velkého množství CO2 z atmosféry za využití kontroverzních geoinženýrských technologií, například bioenergie se zachycováním a ukládáním uhlíku (BECCS). Ta spočívá ve výrobě energie ze spalování biomasy, zachycování vznikajících emisí CO2 a jejich ukládání do geologických vrstev, třeba vytěžených ložisek ropy a zemního plynu. Návrhy zahrnují také zalesňování, změny ve způsobu hospodaření na zemědělské půdě, přímé odstraňování CO2 z ovzdší nebo tzv. zesílené zvětrávání. Zmíněné technologie přitom spoléhají na postupy, které jsou zatím velice energeticky i finančně náročné, je tedy nepravděpodobné, že by mohly být použity v dostatečně velkém rozsahu a včas.
Scénáře IPCC vyplývají z modelů a předpokladů, které zdaleka nepokrývají všechny možnosti budoucího vývoje. Vybrané socio-ekonomické faktory zahrnuté ve scénářích totiž neobsahují jen veličiny jako vývoj světové populace, ale také komplexnější a hůř předvídatelné fenomény, jako je chování spotřebitelů, přijaté politiky či dostupné technologie.
Jedním z klíčových znaků, který ale všechny IPCC scénáře spojuje, je zmíněný předpoklad většího či menšího, avšak setrvalého, ekonomického růstu. Jejich tvůrci tedy předpokládají, že záporné tempo růstu by nevyhnutelně mělo silné negativní sociální dopady. Tento nedostatek imaginace v rámci klimatických scénářů je nutné překonat a pracovat s možností dočasně se zmenšujícího objemu výroby a spotřeby, přinejmenším v zemích tzv. globálního Severu. Rostoucí výroba a spotřeba jsou totiž nevyhnutelně spojené s emisemi skleníkových plynů. Tato závislost sice není lineární, je však jasně prokazatelná. Tím, že stávající modely IPCC ignorují možné nerůstové trajektorie vývoje, opomíjejí i nutnost zásadní proměny našeho socio-ekonomického systému.
Tabulka: Předpoklady týkající se ekonomického růstu v jednotlivých společných socio-ekonomických trajektoriích (SSPs). Zdroje: van Vuuren et al. (2017) a další – viz odkazy v tabulce, upraveno dle Kuhnhenn (2018: 8-9)
Zdánlivě „malé“ hodnoty ekonomického růstu představují díky exponenciálnímu charakteru růstové křivky absolutní zvětšování ekonomiky masivních rozměrů. Růst o 1 % ročně znamená v horizontu 80 let zdvojnásobení velikosti globální ekonomiky, růst 2,5 % pak zvětšení sedminásobné! Exponenciální růst přitom umožňuje dlouho zdánlivě bezproblémové fungování, protože opravdu citelný problém nastane až ve fázi tzv. posledního zdvojnásobení – kdy už je ale na zavádění systémových změn pozdě. Dominance růstu je obzvlášť zarážející, pokud jde o scénář Udržitelnost. Ačkoli byla tato trajektorie formulována s důrazem na přesun zaměření z ekonomického růstu na kvalitu života, i zde se počítá výhradně s kladnými růstovými hodnotami. Nejnižší míru růstu pak předpokládá scénář Regionální rivalita, který je ovšem nejméně žádoucí: nerovnosti zde přetrvávají či se prohlubují, a to zejména v zemích globálního Jihu. Provází je rostoucí nacionalismus a regionální konflikty.
Zdánlivě „malé“ hodnoty ekonomického růstu představují díky exponenciálnímu charakteru růstové křivky absolutní zvětšování ekonomiky masivních rozměrů. Růst o 1 % ročně znamená v horizontu 80 let zdvojnásobení velikosti globální ekonomiky, růst 2,5 % pak zvětšení sedminásobné.
Společenskou transformaci směrem k menší globální ekonomice a zároveň větší ekologické udržitelnosti a sociální spravedlnosti analyzují nerůstové koncepce už více než dekádu. Hovoří o zmenšení globální ekonomiky "by design", nikoliv "by disaster". Jeden ze základních argumentů, a zároveň problematických předpokladů klimatických scénářů, je přínos technologického pokroku ve smyslu snižování emisní, materiálové i energetické náročnosti ekonomické produkce. Jde o předpoklad tzv. decouplingu, tedy možnosti oddělení růstu HDP od zátěže životního prostředí, v rámci klimatické debaty pak zejména oddělení křivky HDP od vývoje emisí skleníkových plynů. Z empirických dat v období 1971-2009 přitom plyne, že dosažené snížení emisní náročnosti ekonomik bylo bezezbytku vykompenzováno růstem světové populace. Trend emisí CO2 tak v tomto období téměř dokonale kopíroval vývoj globálního HDP. Společný cíl evropské klimatické neutrality do roku 2050 si přitom žádá několikanásobné zrychlení emisních úspor, které v kontextu trvalého hospodářského růstu jednoduše není myslitelné. To, co tedy potřebujeme zahrnout do modelů především, je decoupling kvality života od HDP. Čili vytvoření takového ekonomického a společenského systému, ve kterém kvalita života není na růstu HDP závislá.
Obava, že by se bez hospodářského růstu zhroutily naše sociální systémy, spočívá na následující úvaze: technologický pokrok snižuje poptávku po pracovních místech, což vytváří hrozbu rostoucí nezaměstnanosti a poklesu daňových příjmů z mezd na jedné straně a zvyšování veřejných výdajů na sociální dávky na straně druhé. Aby se těmto důsledkům zabránilo, potřebujeme ekonomický růst, který přinese nová pracovní místa na místo těch zaniklých. Zmíněné dynamice je ale možné předejít. Podpořit zaměstnanost může také zkrácení pracovní doby a sdílení pracovních míst. Proměna daňového systému, například zvýšení ekologických daní, včetně daně uhlíkové, daně z příjmu právnických osob a majetkových daní pak může nahradit nižší daňové příjmy z mezd a nasměrovat technologický pokrok ke zvýšení ekologické účinnosti. Související nerůstové návrhy dále zahrnují nepodmíněný základní příjem či nepodmíněné základní služby.
Tvůrci rozvojových politik často tvrdí, že hospodářský růst je pro země globálního Jihu naprosto nezbytný. Země globálního Severu zdánlivě podporují globální Jih, ve skutečnosti je ale celková bilance peněžních i materiálních transferů značně nevyrovnaná v neprospěch globálního Jihu, kde způsobuje další vyloučení chudších vrstev například v důsledku privatizace veřejných statků jako je voda, půda, přírodní zdroje a dopravní infrastruktura. Je nutné v prvé řadě odstranit nespravedlivá nastavení obchodních pravidel, zabírání půdy, tlak na zavádění neoliberálních politik jako podmínky pro poskytování půjček nebo nemorálně vysoké úroky, které udržují celé státy v závislém postavení. Aktivní podpora by pak mohla mít formu například sdílení know-how a budování autonomních místních kapacit či poskytnutí finančních prostředků do slibovaného klimatického fondu.
Mnoho studií ukazuje, že od určité výše HDP/os. již další růst vykazuje velmi nízkou korelaci se subjektivním pocitem životní spokojenosti lidí. V zemích globálního Severu je tedy prvořadou výzvou snižování sociálních nerovností, které k rostoucí spokojenosti podle mnoha studií naopak přispívá, místo dalšího zvyšování vysoce nerovnoměrně distribuovaného bohatství. Cílem nerůstu není hospodářská recese nebo škrty, ale strukturovaný proces, který povede ke společnosti s menším množstvím hmotných statků – a také menším znečištěním, hlukem a stresem, menší zadlužeností na úrovni jednotlivců, států, i budoucích generací.
Ještě zbývá finální argument odpůrců nerůstu: i kdyby to všechno byla pravda, nerůstové scénáře nejsou realistické. V tuto chvíli je však třeba se zeptat, které vývojové trajektorie realistické jsou. Klimatické scénáře běžně pracují s časovým horizontem do roku 2100, což je téměř osmdesát let na možné hluboké socioekonomické změny. Ty se jeví realističtěji než nebezpečné udržování současné závislosti ekonomik na růstu a s ním souvisejícím ničením jeho ekosystémových předpokladů. Rozvíjení alternativ proto není utopické, ale radikálně realistické. Nerůstové vize nelze dosáhnout na individuální úrovni, a to ani skrze radikální individuální odříkání. Jde o komplexní změnu sociálních, ekonomických i kulturních vzorců a struktur. Nerůstová vize zároveň počítá s větším podílem demokratické participace, větším množstvím volného času a smysluplné práce. Tyto a další oblasti by podle zastánců nerůstu měly být součástí celospolečenských cílů a odrážet se krom jiného také v indikátorech kvality života. Dobrou zprávou je, že již existují nadějné příklady modelů, které se nerůstovou perspektivu snaží zohlednit. Pracují s celou řadou dalších předpokladů jako je zvýšení energetické účinnosti, sociální inovace (například sdílení automobilů), globální uhlíkové daně, univerzální nepodmíněný příjem, omezená dostupnost a spotřeba energií, přechod k OZE, snížení objemu výroby a spotřeby a s tím související menší objem vytápění a chlazení.
Pokud chceme přispět ke snížení pravděpodobnosti klimatického rozvratu, je žádoucí aktivně podporovat a zkoumat novou generaci klimatických modelů, které budou schopné pracovat s nerůstovou perspektivou. Pokles HDP totiž zdaleka není tak velkou hrozbou jako klimatický rozvrat.
Text vznikl v rámci projektu specifického výzkumu 2023 „Odolnost společnosti v dobách krizí“ na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně (MUNI/A/1439/2022). Části textu a tabulek čerpají z dřívější publikace KUHNHENN, K. Economic Growth in mitigation scenarios: A blind spot in climate science vydané nadací Heinrich Boell Stiftung.
Nerůstový scénář je podrobněji rozpracovaný v této studii: Kuhnhenn et al. 2020. A Societal Transformation Scenario for Staying below 1.5°C. Dostupné na: https://konzeptwerk-neue-oekonomie.org/themen/degrowth/a-societal-transformation-scenario-for-staying-below-1-5c/
Článek vyšel na: https://denikreferendum.cz/clanek/34991-cestu-kuhlikove-neutralite-blokuje-ideologie-ekonomickeho-rustu
Aby vědci a vědkyně, kteří píšou o klimatické změně, byli víc slyšet. Poskytujeme médiím kvalitní a podložené informace o různých aspektech změny klimatu.
Sound of Science 2022 - všechna práva vyhrazena. Fotografie na webu jsou z otevřených databází, jako jsou Pixabay, Shutterstock, Unspalsh a Creative Commons Licences.
