Ve stavitelství a architektuře chybí důraz na udržitelný urbanismus a také zhruba 15 000 lidí

Aby se udržitelnost a klimatická adaptace ve stavebnictví skutečně prosadily, je nutná větší informovanost, kvalitnější zadávání projektů veřejnými institucemi a samosprávami i zavedený systém celoživotního vzdělávání architektů a stavařů.

Kvalitativní šetření v rámci projektu ClimArchiBase, které vedla Nadace Partnerství ve spolupráci s Centrem pasivního domu, Rethink Architecture a Českou radou udržitelných budov, zkoumalo mezi profesionály z oborů stavitelství, architektury a zástupců veřejné správy jejich vztah k udržitelnosti, povědomí o ní i nejčastější překážky. Ukázalo, že mezi bariéry udržitelnosti patří nedostatek vzdělaných expertů, slabý systém celoživotního vzdělávání i opomíjené aspekty udržitelnosti jako územní či krajinné plánování.

Soustředění na dekarbonizaci

Podle evropských směrnic mají mít všechny budovy v Evropě téměř nulovou spotřebou energie. V diskuzích o udržitelnosti v architektuře se proto v poslední době skloňuje hlavně dekarbonizace. Budovy spotřebovávají 40 % energie, produkují 38 % oxidu uhličitého, jsou závislé na energii odjinud a mnohé spolykají značné provozní náklady. Proto je snížení spotřeby neobnovitelných energií ve stavebnictví podstatnou složkou klimatických plánů. Nejdůležitější je v tomto ohledu snižování spotřeby a tím i produkce uhlíku díky rekonstrukcím energeticky náročných budov. 

Hodně pozornosti z pohledu dekarbonizace mají nové technologie a materiály. Obnovitelná místní výroba elektřiny má zajistit jak vytápění, tak chlazení, ale i pohon pro dopravu. Ani nové technologie však nejsou samospásné, některé je náročné vybudovat, některé mohou být také hlučné. Někteří energetičtí odborníci také upozorňují, že stávající plynové sítě mohou v budoucnu sloužit například pro rozvod bioplynu a neměli bychom se jich tedy plošně zbavovat. Dekarbonizace by také měla umožnit podporu řešení, která jsou nyní příliš nákladná. Běžné materiály nemají do své ceny dostatečně zahrnuty negativní externality (vysoká spotřeba energií na výrobu, znečištění, ztráta přírodních stanovišť těžbou), a proto je dnes použití přírodních materiálů dražší. Do budoucna by se však energetická náročnost na výrobu materiálů měla také zahrnout do ceny, a tak by se mohly více rozvíjet dřevostavby či izolace z konopí a dřevovláken. 

Staré, nebo nové

Předpokládá se, že do roku 2050 podle nových předpisů vzniknou novostavby, které budou představovat zhruba 15 % z celkového počtu budov. Proto je třeba se soustředit hlavně na to, jak omezení spotřeby neobnovitelných zdrojů zajistit u zbývajících 85 % domů. Schopnost zachovat estetickou kvalitu stávajících fasád a zároveň snížit jejich energetickou náročnost je zatím nedostatečně promýšlenou výzvou. Proto jsou celé městské čtvrti vystaveny postupné gentrifikaci a nahrazování developerskou výstavbou. 

Tlak na snižování zabudovaného uhlíku by měl vést k většímu promýšlení nejen toho, které materiály u novostaveb využít, ale především u stávajících domů pak uvažovat, zda je nutné bourání či je možná alespoň částečná rekonstrukce. Ta by mohla být výhodnější oproti novostavbě, ideálně se znovuvyužitím částí konstrukce či s následným využitím stavebního materiálu. 

„Nejde jen o památky, kde je praxe rekonstrukcí a oprav ze zákona uplatňována, ale i o budovy, které nepodléhají památkové péči. Cíl využít maximum stávajícího vyžaduje změnu myšlení a nezahrnuje pouze principy možného znovupoužití částí budovy, náročné demontáže prvků a přestavby budovy, ale také kontinuální péči: kvalitní údržbu, drobné opravy a prostý úklid, jež samy o sobě prodlužují životnost staveb,” říká architektka Kateřina Špičáková.

Snižování energií: nejdříve pro developery a veřejné stavby

Požadavky na snižování energií jsou již ukotveny legislativně a jsou tedy i veřejným zájmem. V první řadě se uplatňují u velkých projektů a developerů, kteří jsou tlačeni požadavky bank k jejich úvěrování. Zde je tlak pochopitelný, protože jde o největší objem výstavby na trhu. Pak požadavky dopadnou na veřejné stavby, kde v současnosti není zcela jasné, kdo a jak bude pravidla při zadávání nastavovat a vyhodnocovat. Zatím představitelé obcí ani řada odborníků neví, co přesně bude potřeba a jak se změní způsob zadávání. Aktuálně se u zhotovitelů bere v potaz hlavně kritérium nejnižší ceny, které je snadno vyhodnotitelné. Jeden z problémů „zadávání na kvalitu” souvisí s tím, že v projektech není možné přesně stanovovat specifikace materiálů a výrobků. Ty jsou pak často nahrazovány méně kvalitními a levnějšími z větší dálky. Způsob výstavby veřejných budov by přitom měl fungovat jako vzorové řešení pro všechny ostatní investory. Velká část veřejných staveb se navíc financuje dotacemi, a proto právě jejich nastavení může určovat míru udržitelnosti. 

V Rakousku se zadáváním veřejných zakázek pomáhají zkušení experti. Existují pozice poradců v tzv. KLAR! regionech (Sdružení skupiny obcí k řešení klimatické změny). V Čechách zatím podobná struktura pro obce chybí. Zatím funguje pouze řídká síť poradenských center EKIS, kterou doplňuje struktura energetických koordinátorů, zajišťovaných Národní sítí Místních akčních skupin. Poradci poskytují servis především zájemcům o program Nová zelená úsporám Light a Oprav dům po babičce.

Málo pozornosti pro krajinu a územní plánování

Ačkoli jsou dekarbonizace, materiálová náročnost i modrozelená opatření podstatné, existuje celá řada zásadních témat, která v současnosti podle výsledků šetření zapadají do pozadí. Jednou z nich je chybějící komplexní pohled na územní plánování a rozvoj. „Kvalitní území plánování je ze své podstaty udržitelné. Musí kombinovat všechny tři pilíře – environmentální, ekonomický i sociální (...) ,“ řekl další z respondentů. Řada obcí se stále rozvíjí především individuální výstavbou, která je nejméně efektivní jak z pohledu energií na provoz, ale i nákladů obce na udržování infrastruktury a zábory zemědělské půdy i nároků na automobilovou dopravu. Jak uvádí jedna respondentka: „Ukazovat udržitelnost architektury na příkladu rodinného domu je zločin. Většina starostů menších obcí vůbec nepřemýšlí, že by mohli mít jinou strukturu zástavby než volně stojící rodinné domy. Podle toho pak zadávají územní studie na rozvojové plochy. Většina běžných urbanistů s nimi nepolemizuje, jen nakreslí domky podle zadání.“ 

Mnoho i kvalitních domů je dnes prezentováno samostatně, bez návaznosti na okolní výstavbu nebo vlastní pozemek. Navíc domy, jimž do ulice míří hlavně garážová vrata a okénko od záchodu, nevytáří kvalitní uliční prostor. Dům by ale měl fungovat i ve vztahu původní zástavbě, s dostupnou místní vybaveností a ve vztahu k okolí a krajině. Řešení domu souvisí s hospodařením s dešťovou vodou, stínění budovy i venkovních prostor. A s tím by měli umět pomoci krajinářští architekti. Ti se však podle šetření většinou do projektů zapojují až ke konci, aby vymysleli zahrady a záhony. Přitom by měli být v procesu od počátku. 

Z pohledu obce je rovněž nutné uvažovat o plánování rozvoje s ohledem na okolní krajinu. Podstatné téma představuje využití brownfieldů místo zastavování volné krajiny. Krajinné plánování má vliv i na stav zemědělské půdy a přímo souvisí s potravinovou bezpečností. „Jak mohou obce ovlivnit způsob hospodaření na zemědělské půdě, když představitelé obcí a měst ani nevědí, zda nějakou půdu ve svém katastru vlastní a v jakém je stavu?” zaznělo v průzkumu. 

 Možnosti vzdělávání = možnosti změny

Ministerstvo místního rozvoje představuje základní složku státu odpovědnou za rozvoj kvality vystavěného prostředí a okolní krajiny. Politika architektury a stavební kultury (PASK) tyto zájmy definuje. Jedním z nich je i vzdělávání o kvalitní architektuře a urbanismu, které by se podle PASK mělo dostat do všech stupňů škol, včetně základních a středních. Dostupné by ale mělo být i odborné vzdělávání celoživotní, rychle se totiž mění pravidla i principy, jimiž se obor řídí.

Hlavní profesní organizace, Česká komora architektů (ČKA), celoživotní vzdělávání sice formálně podporuje, ale nevyžaduje. Na podzim 2023 proto vznikla skupina Celoživotní vzdělávání, která prosazuje systematičtější přístup k celoživotnímu vzdělávání architektů. „Proč ČKA nezajistí kvalitu vzdělávání podobně jako lékařská komora u doktorů, aby architekti mohli být na špičce znalostí? Kdo to má studovat po večerech sám?“ ptá se jeden z respondentů šetření. Ani vysoké školy architektury dnes celoživotní vzdělávání nenabízejí. Vzdělávací akce, které jsou otevřené odborníkům mimo běžné denní studium, vycházejí z iniciativy samotných vyučujících. PASK dokonce přímo uvádí, že na vzdělávací činnosti se i nadále budou podílet neziskové a obecně prospěšné organizace. Partneři konsorcia projektu ClimArchiBase patří k nejvýraznějším prosazovatelům udržitelnosti v oblasti stavitelství – Centrum pasivního domu, Rethink Architecture i Česká rada pro šetrné budovy, Nadace Partnerství pak doplňuje vzdělávání směrem k veřejné správě a klimatickým adaptacím. Kromě ČKA, univerzit a neziskových organizací mohou mít vliv také další profesní sdružení jako Asociace urbanistů, Platforma městských architektů či Česká asociace krajinářské architektury, ne všechny však udržitelná řešení zahrnují. Z pohledu soukromých i veřejných investorů může usnadnit prosazování udržitelných řešení doporučení či požadavky městských architektů. Cílené směřování k udržitelnosti, včetně sídelní zeleně a hospodaření s vodou lze sledovat většinou u kanceláří městských architektů ve větších městech.

Chybí lidé: stavaři, dělníci i energetičtí experti

Obrovský problém představují chybějící lidé. Ve stavebním sektoru dle odhadů chybí asi 15 000 lidí na různých pozicích. Není dostatek odborně vzdělaných stavebních dělníků, zedníků ani jejich mistrů. Nejen při realizaci, ale i při projektování chybí dostatečně vzdělaní odborníci. Při udržitelných návrzích je nutná větší provázanost mezi jednotlivými profesemi – spolupráce architekta s krajinářským architektem, ale i komplexním energetickým projektantem, který propojí vytápění, chlazení, stínění, svícení a regulaci domu. Nedostává se také komplexně myslících urbanistů, krajinářů i dopravních inženýrů, kteří by jen nenavrhovali jednotlivé části, ale dokázali by vymýšlet funkční celky. 

‍