Vodík si vybírá oddechový čas a nabírá sílu k dalšímu růstu

Evropský vodíkový sektor naráží na první větší komplikace. Projekty, které měly být hnacím motorem rozvoje sektoru s velkým potenciálem dekarbonizace, se ruší. Příčin je celá řada. Znamená ale současný útlum stopku pro další rozvoj vodíkového sektoru? A jak jsme se do této situace vlastně dostali?

Rok 2024 se rozhodně nezařadí mezi období prudkého rozvoje vodíkového sektoru. Naopak, stal se rokem „reality checku“ i pro mnohé nadšence. Od vyhlášení první evropské vodíkové strategie uplynulo téměř pět let. Evropská komise v ní nastavila ambiciózní cíle – to se děje v evropských strategiích běžně. Ale nepřestřelila to Komise? 

Do roku 2030 měly podle jejích plánů v EU vzniknout elektrolyzéry o instalovaném výkonu 40 GW. Elektrolyzéry o výkonu dalších 40 GW, určené pro import vodíku do Evropy, měly rovněž vzniknout mimo EU. V roce 2030 se tak mělo vyrábět 10 milionů tun obnovitelného vodíku pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů. 

A jak vypadala realita v roce 2024? Instalovaná kapacita elektrolyzérů činí pouhých 200 MW. Jinými slovy jde o 0,2 GW ze 40 GW plánovaných do roku 2030. Produkce obnovitelného vodíku pak dosáhla skromné výše 22 tisíc tun. Tento nepoměr mezi ambicemi a skutečností může vyvolávat skepsi ohledně budoucnosti vodíku. 

Důvodů současného zpomalení je několik. Přísné evropské regulace, vysoké výrobní náklady obnovitelného vodíku, chybějící poptávka, zpožděné či rušené projekty přispívají k nejistotě investorů. Kromě toho se ukázalo, že některé původní predikce byly přehnaně optimistické. I to vedlo k deziluzi trhu. 

Současnou situaci lze dobře ilustrovat pomocí tzv. hype křivky náběhu nových technologií zpracované konzultanty společnosti Gartner. Tato pomůže jednoduše a přehledně pochopit, jak fungují technologické cykly. Umožňuje odlišit přehnaná očekávání spojená s novými technologiemi od jejich reálných možností a rozhodnout se, zda a kdy se o ně začít zajímat. „Máme sklon přeceňovat význam nových technologií v krátkodobém horizontu a podceňovat jejich dopad v horizontu dlouhodobém,“ prorokoval již před lety americký vědec a futurolog Roy Amara. A měl naprostou pravdu! 

Nové technologie často procházejí předvídatelnou cestou, kterou zobrazuje zmíněná křivka náběhu. Na začátku máme inovativní technologii, která vzbuzuje velký zájem médií i nadšenců. V průběhu času očekávání rostou, až se dostaneme na vrchol očekávání. Po něm však nastává prudký sešup do údolí deziluze. 

Technologie nesplnily příliš velká prvotní očekávání, jejich cena je často až příliš vysoká. Tento moment je kritický. Ne všechny technologie se totiž zvládnou z údolí deziluze dostat, pokračovat až k produktivnímu nasazení a  běžnému využívání. Vodík se zrovna v tomto údolí deziluze nachází. Proč si ale myslím, že odtud nalezne cestu vzhůru? 

Je důležité si uvědomit, že vodík není jen módním trendem nebo slepou uličkou. Jeho role v dekarbonizaci řady sektorů je zásadní. Zatímco obnovitelné zdroje energie jsou klíčové pro výrobu elektřiny, vodík se uplatní všude tam, kde přímá elektrifikace není efektivní. Jde například o ocelářství, chemický a cementářský průmysl, zemědělství (výroba čpavku), výrobu derivátů vodíku (čpavku a metanolu), v lodní dopravě. Velký význam bude hrát také v nákladní a železniční dopravě tam, kde nebude možná elektrifikace. Stejně důležitá je role vodíku i při skladování energie. Na rozdíl od baterií dokáže uchovat energii po dlouhé měsíce, což řeší sezónní výkyvy ve výrobě obnovitelné energie. Vodíkový hodnotový řetězec je tedy rozsáhlý a komplexní, a zahrnuje vše od výroby a skladování až po distribuci, přepravu a koncovou spotřebu. 

Současné negativní titulky a komentáře mohou vytvářet dojem, že vodíkové technologie selhávají. Ve skutečnosti ale sledujeme přirozený vývoj nové technologie. Představa, že vodík de facto skončil je mylná. Nebere totiž v úvahu pokračující výzkum a komercionalizaci, ani rostoucí tlak na dekarbonizaci průmyslu a dopravy. 

Je pravda, že vodík v tuto chvíli doplácí na přehnaná očekávání, příliš ambiciózní evropské cíle a regulatorní nejasnosti, což ochlazuje vůli investorů. Přesto jeho role ve strategických odvětvích však zůstává nenahraditelná. Akorát místo zázračného „vodíkového boomu“ sledujeme postupnou konsolidaci a realistický vývoj. Skutečným testem pro vodíkový sektor bude následujících pět let. Pak se ukáže, které projekty přežijí fázi deziluze a dokáží naplnit svůj ekonomický i dekarbonizační potenciál. 

‍

‍

‍