Druhé dějství české klimatické žaloby

Před více než měsícem zrušil Nejvyšší správní soud zásadní části prvního českého klimatického rozsudku a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Autoři původní žaloby se dožadovali, aby soud zakázal vládě a ministerstvům porušovat jejich „právo na příznivé životní prostředí“ a nařídil přijetí opatření, která by Česku umožnila splnit závazek z Pařížské dohody: zásadně snížit produkci skleníkových plynů.

‍

V dubnu 2021 historicky první klimatickou žalobu v Česku podal spolek Klimatická žaloba. Připojili se k ní další žalobci z řad jendoltlivců i obcí, například Svatý Jan pod Skalou. V červnu 2022 Městský soud v Praze jakožto soud první instance z podstatné části vyhověl žalobcům, když potvrdil, že český stát nedělá dost pro dosažení cílů Pařížské dohody. Žalovaná ministerstva podle rozsudku nestanovila konkrétní opatření vedoucí ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990. Toto rozhodnutí bylo příjemným překvapením, jelikož české soudy se jinak projevují ve věcech environmentální problematiky spíše konzervativně. Proti verdiktu podali žalobci i žalovaní kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, který zrušil hlavní části prvostupňového rozsudku a vrátil jej Městskému soudu k novému projednání. S jakými právními argumenty původního rozhodnutí tedy Nejvyšší správní soud nesouhlasil a proč? 

Hlavní právní argumentace kolem historicky první klimatické žaloby v ČR se točí kolem povinnosti českého státu snižovat emise skleníkových plynů a kvantifikace této povinnosti. Spor se vede o to, z jakých pramenů práva - mezinárodního, evropského či českého -  lze takovou povinnost dovodit a jakým způsobem lze vyjádřit její rozsah. Jedině pokud by bylo prokázáno, že Česká republika takovou povinnost má, a jaká je její výše, mohl by soud hodnotit, zda přijatá opatření mohou reálně vést k jejímu plnění nebo nikoli.

Žalobci ve svém podání dovozovali povinnost České republiky snižovat emise skleníkových plynů, zejména z Pařížské dohody, klimatického práva EU a v českém právu pak ze zákona o životním prostředí. O český klimatický zákon se opřít nemohli, protože jej ČR nemá. Zásah do svých práv spatřovali žalobci v porušení práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 české Listiny základních práv a svobod a několika dalších základních práv. Kvantifikaci povinnosti snižovat emise provedli pomocí metody uhlíkového rozpočtu.
‍

Soud první instance uznal dotčení práva žalobců na příznivé životní prostředí, kterému tím přiznal „klimatický obsah“, avšak odmítl kalkulaci globálního uhlíkového rozpočtu na národní uhlíkový rozpočet ČR. Namísto toho své rozhodnutí opřel o kvantifikaci redukce emisí podle Evropskou unií vyhlášeného tzv. vnitrostátně stanoveného příspěvku (nationally determined contribution – NDC), podle jehož aktualizované verze má EU snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990. Městský soud v Praze tedy vzal kolektivní cíl EU a vyložil ho tak, že za situace, kdy ještě nebyl v legislativních procesech EU rozdělen mezi jednotlivé členské státy, platí pro ČR individuální cíl v téže výši, tedy 55 %. Právě tento směr výkladu rozporoval Nejvyšší správní soud. Podle něj z uváděných právních předpisů nelze interpretovat kolektivní cíl EU ve výši 55 % jako individuální cíl platný ve stejné výši pro Českou republiku. 
‍

I přesto dal Nejvyšší správní soud žalobcům v mnohém za pravdu. Například uznal, že globální oteplování je závažnou hrozbou, může za ně člověk, zasahuje do celé řady zaručených základních práv, a je proto legitimní chtít po dotyčných ministerstvech, aby na hrozící nebezpečí adekvátně reagovala.
‍

Řízení o první české klimatické žalobě tak bude pokračovat a Městský soud v Praze v něm bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který ve věci mitigačních povinností doporučil opřít se o sektorovou legislativu, a podle toho upravit žalobu. Žalobcům může v příštích fázích soudního sporu pomoci brzy očekávané schválení evropského balíčku Fit for 55, který by měl zavést rozložení dosud chybějícího závazného snižování emisí mezi jednotlivými členskými státy.

‍