Na 30 km/h začíná výrazně klesat riziko úmrtí při střetu chodce s automobilem

“Tak ti přeju všechno nejlepší, hlavně to zdravíčko aby bylo, to je to nejdůležitější,” třásla mi k narozeninám rukou babička, která o tom se dvěma prodělanými nádory něco věděla, a pak mi dala mlaskavou babičkovskou pusu. Kolikrát něco takového přál někdo vám? Kolikrát jsme to v životě slyšeli? “Hlavně to zdraví.” Zdraví sice považujeme za “to nejdůležitější”, nicméně pak se jeho ochranou mnohdy neřídíme, a to ani u věcí, které mají zásadní a každodenní dopad na zdraví nás všech, jako je třeba doprava. Kdybychom to dělali, vypadala by diskuze o zklidňování dopravy ve městech včetně vypjatého tématu “třicítka” úplně jinak.

Mám před očima obraz z nedávné doby: muž leží na operačním stole. Má zlomený klíček a čeká, až ho uspím. Chirurg pak rozřízne kůži, vypreparuje měkké tkáně, dostane se ke kosti a s pomocí drátů a dlahy ji sešroubuje k sobě. Lepím mu na hrudník elektrody a ptám se, jak se mu to stalo. “Ale, jel jsem na kole po hlavní a srazil mě řidič, co vyjížděl z vedlejší silnice.” Nejste první, napadne mě. Cestou domů si na něj vzpomenu. Šlapu na kole po hlavní a mám tím pádem přednost, ale radši kontroluju, jestli se mnou řidiči na vedlejších silnicích počítají, protože už jsem zažila, že mě ve spěchu přehlédli. Do nemocnice se chci vrátit zase až zítra - a jako doktorka, nikoliv pacientka.

‍

Jednoduché: nižší rychlost, méně smrtelných nehod

Snížení rizika úrazů - od těch méně rizikových jako je zlomená klíční kost po ty nejzávažnější včetně smrtelných - je jedním z klíčových argumentů, proč ve městech snížit maximální rychlost jízdy z padesáti na třicet. Právě na třicítce se totiž láme křivka rizika úmrtí chodce při střetu s automobilem a stoupá vzhůru. S rostoucí rychlostí prudce roste i pravděpodobnost, že chodec při nehodě zemře. 

Cestou plošného snížení rychlosti na 30 km/h se vydalo již mnoho měst a jejich zkušenost jednoznačně potvrzuje, že tento krok vede mimo jiné ke snížení počtu smrtelných nehod. Rakouský Graz udělal tento krok již začátkem devadesátých let. Počet smrtelných nehod následně klesl o 25 %. Tuto zkušenost potvrzují i Helsinki, a upozorňují na to, že snížení rychlosti se vyplácí i majitelům aut: vedle úrazů chodců klesl o třetinu i počet vozidel poškozených nehodami. 

Dýchací cesty vs. cesty autem do práce

Občasnou námitkou proti snížení rychlosti ve městech je, že to povede k většímu znečištění ovzduší. Je to z několika důvodů nesmysl, mimo jiné proto, že pomaleji jedoucí auto také vypouští méně emisí. V Berlíně, kde byl rychlostní limit zaveden na velkých silnicích, změřili významné snížení koncentrace oxidů dusíku. Ty poškozují naše dýchací cesty a přispívají ke vzniku astmatu a dalších chronických i akutních onemocnění dýchacích cest. 

Automobily také přispívají k vysoké koncentraci drobných prachových částic, které jsou u nás příčinou mimo jiné zhruba 20 % infarktů. Prachové částice jsou vůbec zapeklitá věc. Jsou tak malé, že poté, co je vdechneme, dokážou se (stejně jako kyslík) dostat do krevního řečiště a s ním do celého těla. Poškozují vnitřní výstelku cév, přispívají také k vyššímu výskytu zhoubných nádorů plic nebo močového měchýře. Překvapivé je, že mají vliv i na naši inteligenci, zhoršují schopnost soustředění a zvyšují riziko vzniku demence. Pravda ale je, že ke snížení koncentrace prachových částic nebude samotné snížení rychlosti aut stačit. Pomáhá ovšem nepřímo, například tím, že zvyšuje ochotu lidí chodit pěšky nebo jet na kole - auto tím pádem zůstane doma. 

Bojíme se jezdit na kole nebo pustit děti pěšky

Zvýšení počtu lidí, kteří se po městě pohybují jinak než autem, po zavedení limitu
30 km/h, nastalo třeba právě v Berlíně. Proč? Protože to najednou bylo o něco bezpečnější a příjemnější na kole, pěšky nebo MHD.

Pro zdraví je to přitom více pohybu, ať už pěšky nebo na kole, zásadní: znamená méně civilizačních chorob, které souvisejí se sedavým způsobem života a s nadváhou. Lidé, kteří jezdí pravidelně na kole, mají zhruba o pětinu nižší riziko, že onemocní cukrovkou. U těch, kdo cukrovku mají, pak pravidelné ježdění na kole (nebo pěší chůze) zlepšují kontrolu onemocnění. To znamená menší dávky léků a menší riziko komplikací, které bývají v případě cukrovky velmi nepříjemné, jejich léčba je složitá a drahá - jen v Česku se na ni vynakládá několik miliard korun ročně. 

Lze namítnout, že šedesátiletý člověk s cukrovkou a nemocným srdcem těžko začne funět po kopcovitém městem na kole. Na to existuje elegantní řešení: elektrokolo. To umožňuje lidem se zdravotním omezením znovu objevit radost z aktivního pohybu (a mnoha jiným také dojet do práce nebo na schůzku v elegantním oblečení bez kapičky potu). Námitky, že elektrokolo není opravdový pohyb, byly opakovaně vyvráceny. Jízda na elektrokole představuje o něco méně intenzivní zátěž než jízda na běžném kole, to je ale pro lidi s chronickým onemocněním i většinu těch, kdo míří do zaměstnání, spíš výhoda. Uživatelé elektrokol zároveň využívají své kolo na delší cesty než uživatelé běžných kol, čímž rozdíl v intenzitě dohánějí. Elektrokolo navíc mnohem úspěšněji funguje jako náhrada auta nebo veřejné dopravy. Lidé, kteří na něm jezdí, často mluví o tom, že je to radostná a příjemná zkušenost, kterou si dopřávají tak často, jak je to jen možné. 

Další přímá úměra: nižší rychlost, menší hluk

Důležitým zdrojem nepohody pro obyvatele měst je hluk. Motorizovaná doprava přitom jako jeho zdroj ve městech jednoznačně vede. Hluk působí řadu zdravotních komplikací, některé z nich je snadné předvídat, jako třeba poruchy sluchu nebo zvonění v uších, u jiných to je méně intuitivní. Hluk prokazatelně zvyšuje riziko demence, zhoršuje schopnost se soustředit a podobně jako prachové částice přispívá k chorobám srdce, zřejmě kvůli chronicky zvýšené hladině stresu. V Curychu po zavedení rychlostního limitu na 30 km/h ověřili, že hlučnost klesla. Zároveň stoupla bezpečnost provozu. Ta je přitom úplně klíčová pro ochotu lidí pohybovat se po městě jinak než automobilem. 

Pokud chceme města, která budou zdraví víc prospívat než škodit, je potřeba se na dopravu dívat právě touto optikou. Omezení rychlosti aut je jeden z důležitých kroků, kterým můžeme ve výsledku udělat mnoho pro čistší vzduch, více zeleně, víc pohybu a nakonec i to, co při nejrůznějších příležitostech přejeme svým blízkým: totiž pro zdraví.

‍