Pestrost lesů je nutností pro odolnost vůči změnám klimatu

Víceleté sucho, kůrovcová kalamita a požár v NP České Švýcarsko vyvolaly potřebnou debatu  o hospodaření v lesích a nutnosti jeho úprav. Všechny tyto tři události přímo souvisí s probíhající klimatickou změnou. Patří mezi její dopady předpovězené ve studiích a strategických materiálech vzniklých v posledních dvaceti letech.

Základní zásadou pro hospodaření v lesích by mělo být rozložení rizika, zejména prostřednictvím pestrosti druhové skladby a struktury lesa a rozrůzněním způsobů hospodaření v něm. Hospodařit převážně s jednou dřevinou a jen jedním způsobem přestalo být na velké části našeho území udržitelné.

Při vnímání lesa a přemýšlení o něm jsme často v zajetí dlouhodobě zakonzervovaných obrazů, stereotypů a pravidel: „takto vypadá správný les“, „takto se v něm hospodaří a jinak to nejde“, „však se to tak dělá už dlouho a vždy to fungovalo.“ Abychom omezili plošné rozpady lesa, bude nutné se od stereotypů oprostit. Konkrétní doporučení pro zvýšení odolnosti lesů v Česku přináší například Katalog adaptačních opatření projektu FRAMEAADAPT, na němž spolupracovali čeští i norští výzkumníci.  

Stromům chybí voda

Setrvale roste teplota, přibývá tropických dní, v nichž maximální teplota dosáhne nejméně 30 °C, a srážky vypadávají nerovnoměrné. Velké rozdíly v množství srážek nastávají jak meziročně, tak v rámci jednoho vegetačního období. Dlouhá období beze srážek jsou často následována přívalovými dešti, které krajinou rychle protečou a nevedou k dostatečné obnově zásob půdní vody. V řadě regionů lze navíc pozorovat posun dešťů z jara do léta. A to vše nevyhovuje dřevinám. 

Na jaře, kdy stromy intenzivně rostou, vytváří nové listoví a kvetou, jsou srážky nižší, než jsme byli zvyklí a než stromy potřebují. Později v létě, kdy voda často v přívalech „doprší“ už je zase pozdě na to, aby se dřeviny nedostaly do problémů. I pokud prší normálně, nemusí to pro dřeviny znamenat dostatek vláhy, vyšší teplota s sebou totiž vždy nese vyšší výpar z půdy i z dřevin samotných. 

Klimatické nepohodlí = oslabení a odumírání lesů

Druhová skladba při výsadbě lesa byla navrhována podle klimatických podmínek panujících v době, kdy byl les sázen. Dnes se tak řada dospělých porostů ocitla v situaci, kdy jsou pro ně podmínky zcela nevyhovující. Zejména v případě smrku k výsadbě docházelo i v lokalitách, které pro něj nebyly vhodné. Jeho zastoupení v Československu tak dosáhlo v padesátých letech až 60 % (v současnosti asi 48 %), ačkoliv přirozeně by to bylo jen asi 11 až 13 %. Zejména v nižších a středních polohách, jako je například větší část Vysočiny, vedl tento rozpor v uplynulých letech k plošnému odumření lesa. Znatelně vyšší než přirozené je u nás i zastoupení borovice (16 %, přirozeně asi 3 %). 

Výsledkem rozporu mezi požadavky dřevin a současným klimatem je pak silná náchylnost lesních porostů k poškozením a onemocněním. V extrémním případě stromy odumírají přímo na nedostatek vody nebo klimatické „nepohodlí“ snižuje jejich odolnost vůči  listožravému a podkornímu hmyzu. Vyšší teploty navíc vedou k rychlejšímu vývoji škůdců a v případě vícegeneračních druhů, jako je lýkožrout smrkový,  i k vyššímu počtu generací za rok. S měnícím se klimatem lze také předpokládat, že dojde k šíření některých chorob a škůdců do oblastí, kde se dosud nevyskytovaly, včetně uplatnění druhů, které v ČR dosud vůbec nebyly.

Do souvislostí s klimatickou změnou lze dávat také zvýšenou četnost a ničivost polomů způsobených bořivým větrem v posledních desetiletích. A zvláště nestabilní vůči větru jsou právě stejnověké monokultury. Lesy narušené polomy jsou následně napadány podkorními druhy škůdců či hnilobami.

Dalším rostoucím rizikem jsou lesní požáry. Přibývá dní, kdy je les snadno zápalný a zároveň je počasí enormně příznivé pro rozhoření požáru na větší ploše, tj. je sucho, teplo, nízká vzdušná vlhkost a větrno. Požární riziko může být navíc dále zvyšováno snížením hustoty lesa (korunového zápoje) v důsledku odumírání stromů. V řidším lese podrost snáze proschne a tak i snadněji vzplane.

Rozložení rizika a využití přírodních procesů – cesta k odolnosti

Projevy klimatické změny v našich lesích se budou objevovat a zase mizet, podle toho jaké bude počasí v konkrétních letech. Budou se opakovat situace, kdy lesy budou vypadat zdravě, stromy budou mít vysoké přírůsty a bude se zdát, že se nic neděje. Pak ovšem přijde nepříznivý rok či několik let a porosty budou náhle rychle odumírat. Naším cílem je takovým kalamitním situacím předcházet, proto je nutné hospodaření měnit všude – nejen tam, kde už problémy nastaly.                       

Základní zásadou pro hospodaření v lesích by mělo být rozložení rizika prostřednictvím pestrosti druhové skladby a struktury lesa a rozrůzněním způsobů hospodaření v něm. Pěstovat převážně jednu dřevinu, v rozsáhlých stejnověkých porostech, ve kterých navíc uplatňujete všude stejné postupy hospodaření, je velmi riskantní. V případě, že přijde období, které je právě pro ně nepříznivé, je ohroženo celé území a nezbývá vám téměř žádná možnost, jak vzniklé situaci čelit. 

Další důležitou zásadou je využívat v co největší míře přírodních procesů. Pokud les obnovován uměle, tj. vysázíte ho, od začátku je v něm relativně málo jedinců, velmi podobných svým původem i vlastnostmi. Pokud je les obnovován přirozeně, tj. samovolným náletem semen pod mateřský porost či z okolních porostů, je v něm počet jedinců vyšší než ve výsadbě, a to často násobně, vyšší je i pestrost jejich vlastností. Vzhledem k vysoké vzájemné konkurenci je pravděpodobné, že uspějí jedinci, kteří dobře zvládají stávající podmínky. Je možné, že to z počátku nebudou vždy jedinci druhů, které jsou cílem vašeho hospodaření, ale pionýrské dřeviny, které jsou uzpůsobeny obsazení ploch s vyhraněnými podmínkami, jako jsou bříza, topoly, olše či jeřáb. I to je cesta, která je součástí nabídky – pionýrské dřeviny spoluvytváří vhodnější podmínky pro cílové dřeviny, půdní i klimatické. Podíl přirozené obnovy je v ČR v současnosti přibližně jen 20 %, zbytek je z různých důvodů obnovován uměle, často bez ohledu na to, zda je přirozená obnova možná.

Nepasečné hospodaření a využití výmladků

Dosavadním převažujícím způsobem hospodaření je pasečné holosečné hospodaření. Ve vztahu ke klimatické změně má řadu nevýhod. Na vzniklé pasece jsou často velmi extrémní teplotní podmínky nevýhodné pro obnovu lesa, je tam vysoký výpar. Vzhledem k vysokým výdajům oxidu uhličitého z půdy respirací a jeho nízkému ukládání danému nepřítomností vzrostlých fotosyntetizujících stromů, je na pasece jedno až dvě desetiletí  do ovzduší uvolňováno více oxidu uhličitého, než je přijímáno.

Nevýhody pasek dokáže částečně eliminovat podrostní hospodaření, kdy je porost prosvětlen tak, aby pod ním vyrostly nové stromy a teprve po zajištění nové generace je mateřský porost domýcen. Plně ochrannou clonu mateřského porostu a setrvalé krytí půdy poskytuje výběrné hospodaření, kdy se pravidelně těží jen jednotlivé stromy či velmi malé skupinky. V současnosti se takto hospodaří jen na malém podílu našeho území, podrostně přibližně na 17 %, výběrně asi na 1 %. Převody pasečného na jiné způsoby hospodaření trvají dlouho a mají řadu úskalí, přesto je potřebné se jim věnovat. 

Zajímavou variantou podporující druhovou bohatost lesa a snižující nezdar obnovy vlivem sucha může být hospodaření využívající pařezových a kořenových výmladků. Jde o nové jedince vyrostlé nikoliv ze semene, ale z kořenů či pařezu skáceného stromu. Díky tomu, že mají k dispozici rozsáhlý kořenový systém původního stromu, snáze získávají vodu, poměrně rychle rostou, čímž zakrývají půdu, a tak i zlepšují podmínky pro uplatnění dřevin vyrostlých ze semen v prostoru mezi výmladky. 

Jedna z podmínek pro změnu: nechat lesům čas na růst

Velmi důležité je poskytnout lesu více času pro klíčové etapy růstu, zejména pro jeho obnovu. Jinými slovy: nespěchat a nepožadovat, aby už po několika málo letech byl na obnovované ploše odrůstající porost cílových dřevin. Brzy totiž neznamená kvalitně. V tom může pomoci legislativa, státní správa, ale i vlastníci lesa. A konečně: snahy o změny hospodaření výrazně limituje tlak zvěře. Bez omezení škod zvěří snížením jejich stavů a zohlednění výše škod na lese při plánováním odlovů nelze potřebných změn dosáhnout.

‍

‍

‍