Důležitost hospodaření s dešťovou vodou ve městech je už v obecném povědomí. Nádrže na „dešťovku“, zasakování nebo zelené střechy mají navíc příznivé účinky na mikroklima. Málokdo ale tuší o skryté (a doslova nechutné) stránce špatného hospodaření se srážkovou vodou: zanášení povrchových vod splašky z kanalizace. Zatímco jinde vodní zdroje začali chránit dobrovolně, v Česku snad pomůže až chystaná legislativa.
Důležitost hospodaření s dešťovou vodou ve městech je už v obecném povědomí. Nádrže na „dešťovku“, zasakování nebo zelené střechy mají navíc příznivé účinky na mikroklima. Málokdo ale tuší o skryté (a doslova nechutné) stránce špatného hospodaření se srážkovou vodou: zanášení povrchových vod splašky z kanalizace. Zatímco jinde vodní zdroje začali chránit dobrovolně, v Česku snad pomůže až chystaná legislativa.
Déšť padá nejen na trávníky, ale i na nepropustné plochy chodníků, silnic, parkovišť, náměstí a střech. Když spadne 5 mm srážek, znamená to 5 litrů na každý metr čtvereční (pro představu: budovy jedné základní školy zabírají 2–4 tisíce m2 a parkoviště u supermarketu několik desítek tisíc m2). Naprostá většina vody spadlé na zpevněné plochy končí v jednotné kanalizaci. Běžné odpadní vody z domácností, restaurací, prádelen, drobných výroben končí ve stejném potrubí. Když pak zaprší, přibývá dešťová voda, která předtím omyla chodníky, střechy a parkoviště. Kanalizace je rázem plná. Aby se systém nepřehltil, nevypláchl čistírnu odpadních vod a splašky se nevyvalily na silnici, existují tzv. odlehčovací komory, skrze které se část směsi splašků a povrchových splachů pošle dále směrem k čistírně odpadních vod a část se přesměruje do nejbližší řeky, potoka nebo rybníka, čímž se takzvaně odlehčí. A to bez čištění, tedy i s exkrementy, zbytky toaletního papíru, vlhčených ubrousků, léčiv a chemikálií. V době rychlého nástupu klimatické změny a častých epizod sucha jsou řeky i nádrže vůči znečištění z odpadních vod stále zranitelnější.
Lužnice a vlhčené ubrousky
V tzv. odlehčované odpadní vodě je znečištění všeho druhu:
● Makroskopické – například vlhčené ubrousky. Visí podél břehů na vegetaci a obalují kameny v potoce, jsou hygienicky rizikové a navíc se postupně rozpadají na mikroplasty. Ty lze najít ve tkáních vodních živočichů a také v našich vlastních – třeba v mozku a ledvinách.
● Lehce rozložitelné organické látky – jde o exkrementy nebo zbytky jídla. Bakterie vše rychle rozkládají a při tom spotřebovávají kyslík rozpuštěný ve vodě. Během několika hodin jsou pak řeka nebo potok stoprocentně bez kyslíku. Výsledkem jsou dusící se a leklé ryby a hnilobný zápach.
● Živiny, zejména sloučeniny fosforu – přímo souvisejí s růstem sinic ve stojatých vodách. Ty omezují možnosti rekreace, komplikují úpravu na pitnou vodu a snižují biodiverzitu povrchových vod.
● Bakterie a viry – ve městech je stále někdo nemocný, pořád někdo užívá antibiotika i jiná léčiva. Odpadní voda je proto koktejlem podezřelých i přímo patogenních mikroorganismů, včetně bakterií rezistentních vůči antibiotikům.
● Organické mikrokontaminanty – představují směs stovek až tisíců různých cizorodých látek, které mají negativní vliv na vodní organismy ale i na lidi. Jsou to zbytky léčiv (např. všude hojně přítomný ibuprofen, paracetamol), domácí chemické přípravky, mošusové látky (ve výrobcích jsou kvůli vůni), zpomalovače hoření, látky používané k impregnaci (tzv. věčné chemikálie PFAS), kofein a umělá sladidla. Vlivem těchto koktejlů se mimo jiné mění chování vodních živočichů. Řada organických látek působí na vodní živočichy podobně jako hormony a mohou tedy měnit poměr pohlaví u různých druhů živočichů. Hovoří se pak o feminizaci vodních ekosystémů. Důsledkem je snížená až zaniklá schopnost přirozené reprodukce, tedy cesta k zániku.
Problém tkví v příliš velkém množství nikde nezachycené srážkové vody, která se dostává do jednotné kanalizace, a také v tom, že ve stokové síti před čistírnou není žádná dostatečně kapacitní retenční nádrž sloužící k zachycení prvního nejznečištěnějšího podílu přitékajícího za deště. Ten by se po skončení deště přečerpával postupně přes čistírnu do řek a potoků. Ani část existujících odlehčovacích komor nepracuje, jak má. Modernější konstrukce komor sice jsou k dispozici, není ale snadné instalovat je všude, kde jsou potřeba.
Znečištěná odpadní voda nebývá chybou čistírny, ta čistí svůj (za deště malý) podíl dobře. Bez ochrany odlehčením by vlna odpadní vody čistírnu zcela zaplavila nebo by z čistírny vypláchla to základní – tzv. aktivovaný kal. Ten je tvořen vločkami organických látek, které jsou bohatě oživeny mikroorganismy: zejména prvoky a bakteriemi rozkládajícími znečišťující látky. K odlehčení dochází obvykle asi 10 minut po začátku deště a to už při srážkách 1–2 mm. Tedy po slabém dešti, který by měla města a obce umět snadno zachytit a využít. Odlehčování je v Česku stále neřešené a legální. Nikdo nic neměří a nekontroluje. Data o znečištění se navíc shromažďují obtížně: je třeba být ve správný čas na správném místě a dokázat nejen odebírat vzorky, ale také měřit množství protékající vody, což v prostředí zamořeném vlhčenými ubrousky a dalším nevábným materiálem není snadné.
Situace se snad změní zavedením letos schválené evropské legislativy: směrnice o čištění městských odpadních vod. Ta by měla členským státům přinést výrazné zlepšení kvality vody v řekách a nádržích. Jejím cílem je zpřísnění požadavků na kvalitu vyčištěné odpadní vody, zlepšení nakládání s odpadními vodami v malých obcích, postupné zavádění o stupeň lepšího čištění odpadních vod u velkých měst, tzv. kvartérního čištění (odstranění také organických látek, jako jsou zbytky léčiv a domácí chemie) a konečně omezení úniku znečištění z kanalizace do řek, potoků a rybníků za deště. Vzhledem k rezervám, které v těchto oblastech v ČR existují, bude třeba vynaložit značné úsilí i finanční prostředky. Množství vypouštěných odpadních vod bude třeba snížit zhruba o 70 až 90 %, podle podmínek v jednotlivých městech. Kde už hospodaří se srážkami lépe teď, tam bude nezbytné snížení menší. Současně s tím se musí výrazně zvýšit množství srážek zachycených v ploše města. Již nebude stačit bezproblémové odvodnění střech, veřejných prostranství, ochrana ulic a čistíren odpadních vod před zaplavením splašky. Bude nutné konečně řešit i odlehčování odpadních vod do řek. Evropská města jako Vídeň, Berlín, Londýn, Kodaň a stovky dalších s tím začala už dávno. Například v Berlíně v okolí Potsdamského náměstí je fungující systém, jenž dlouhodobě zachytí a využije až 99 % spadlých srážek. Oblast má sice výhodu písčitého podloží dobrého pro zasakování, ale radnice jej podpořila nádržemi, záhony a úpravami kanalizace. Česko se mohlo do řešení pustit už před deseti či dvaceti lety, jako většina členských států v EU. Naši občané, zastupitelé a starostové zatím ještě málokde vnímají, že odlehčování odpadních vod do řek představuje opravdový problém a hospodaření s dešťovou vodou má být priorita. Z diskuzí po prezentaci problematiky často vyplývá, že chtějí a potřebují více řešit školku, knihovnu, domov pro seniory či akvapark.
Úhlavka: Stružka bezbarvé vyčištěné odpadní vody odtékající z ČOV průtokem 8 l/s se změní v příval páchnoucí břečky o průtoku kolem 150 l/s už při mírném dešti. Katastrofa zejména v suchých letech, kdy je přirozený průtok vody v říčce mimořádně nízký. Extrémně znečištěné vody tak může být v korytě říčky násobně víc než původní čisté vody.
Nejprve musí proběhnout podrobné zhodnocení současného stavu: co udělat nejdříve a kolik budou kroky stát. Nejbližší závazný termín je rok 2033, kdy musí mít každé město o sto tisících obyvatelích hotový plán, jak se srážkovou vodou nakládat: kolik vody mohou zachytit zelené střechy, kolik se podaří zasáknout či zadržet v nějakém jezírku, kolik se může odvést mimo splaškovou kanalizaci (např. skrze povrchové žlaby nebo oddílnou kanalizací) a kolik vody se dá zachytit v podzemních nádržích, odkud se využije třeba k zálivce městské zeleně nebo ke kropení ulic. Důležité je, kolik vody za deště bude dále přebývat – tu bude třeba zachytit v tzv. retencích přímo na stokové síti. Tam se odpadní vody na několik hodin zachytí a po dešti se pomalu pouštějí směrem k čistírně, aby se voda do řeky či potoka dostala již vyčištěná. Řešení jsou ve městech se složitými inženýrskými sítěmi, tramvajemi a historickými centry obtížná, a navíc se musí poctivě projednat s místními. Pak teprve bude možné přikročit k uskutečnění potřebných opatření. Nejpozději do roku 2039 by stejné integrované plány měla mít i města velikosti deset až sto tisíc obyvatel. Z nich bude třeba nejprve vybrat ta, kde jsou za deště problémy se znečištěním největší – třeba v povodí vodárenského zdroje či rekreačních nádrží. Nákladná opatření podpoří evropské i státní zdroje, čelem se ale musí postavit i jednotlivá města a obce. Samozřejmě část nákladů ponesou všichni občané. Správné nastavení ekonomického systému, tedy kdo bude kolik a za co platit, bude zásadní. Kdo znečišťuje víc, měl by i víc platit. Bude tedy na odpovědnosti politiků, jak spravedlivě systém nastaví.
Je nutné zvýšit záchyt vody v celé ploše města, a to kombinací známých a propracovaných opatření tzv. modrozelené infrastruktury, což jsou zelené střechy a fasády, dešťové zahrádky a jezírka, zasakovací prvky a nádrže na jímání vody k dalšímu využití. Doplnit by je měly retenční nádrže v jednotné kanalizaci, které zachytí první náraz nejznečištěnější odpadní vody, aby ji čistírna zpracovala později. Čím méně prostředků věnujeme do zachycování vody v ploše města, o to dražší budou investice právě do retenčních nádrží.
Jsou města, kde se snaží s neblahou situací něco dělat: v povodí nádrže Hracholusky se města Planá a Chodová Planá pustily do přípravy komplexního řešení zpracováním tzv. generelu odvodnění. Postupně realizovaná opatření pak budou dobře navazovat a budou efektivní. V Plzni byla vybudována řada retenčních nádrží (více než v jiných městech), ale je třeba navázat ještě opatřeními modrozelené infrastruktury. V Klatovech, které znečišťují svými odlehčovanými vodami jediný a nenahraditelný vodárenský zdroj pro Plzeňskou aglomeraci, aktuálně budují teprve první a dlouho odkládanou retenční nádrž. Aktivně se k otázce dešťových vod stavějí i v řadě dalších měst, což je velmi dobře. Obecně je ale v České republice situace zatím velmi neutěšená a jedná se o jeden z nejdůležitějších problémů vodního hospodářství.
Na každý metr čtvereční v ČR spadne v průměru kolem 550 l vody ročně – místo bědování nad údělem „střechy Evropy“ je třeba se urychleně začít učit s vodou nakládat moudře. Každý litr srážkové vody, který nevteče do kanalizace, je výborný dárek pro naše vodní ekosystémy i pro mikroklima měst a obcí.
BOX: Příklady znečištěných vodních ploch a toků
Důležitým indikátorem znečištění vody je fosfor, který se do vod dostává především s nedostatečně vyčištěnými odpadními vodami měst a obcí či splachem ze zemědělských ploch. Ačkoli studie o zdrojích fosforu nevycházejí dlouhodobě špatně, sinice, které díky němu prosperují, ve většině českých přehradních nádrží nechtějí ustupovat. Jedna taková vodní nádrž s důležitou rekreační funkcí a také se spoustou sinic se nachází nedaleko Plzně: Hracholusky na řece Mži, na níž leží několik měst, která blíže zkoumali odborníci ze státního podniku Povodí Vltavy právě z hlediska znečištění odpadními vodami. Jedná se o Stříbro, Kladruby, Chodovou Planou, Planou u Mariánských Lázní. Zjištění byla alarmující. Získané výsledky ilustrují aktuální situaci v celé ČR.
Stříbro
Aby vědci a vědkyně, kteří píšou o klimatické změně, byli víc slyšet. Poskytujeme médiím kvalitní a podložené informace o různých aspektech změny klimatu.
Sound of Science 2022 - všechna práva vyhrazena. Fotografie na webu jsou z otevřených databází, jako jsou Pixabay, Shutterstock, Unspalsh a Creative Commons Licences.
