Válka s Čínou o klimatické finance před COP28

Poslední konference COP27 v egyptském Šarm aš-Šajchu toho příliš nenabídla. Lze se snad spokojit se vznikem speciálního fondu “Loss and Damage” k pokrytí škod způsobených globálním oteplováním ve zvláště zranitelných zemích, ovšem ten zatím ještě neslibuje nic hmatatelného. Doufejme, že nadcházející COP28 v Dubaji existenci fondu objasní. Pokud se tak stane, bude to mít nedozírné politické důsledky. Pro koho přesně?

Jakmile bude “fond ztrát a škod” zřízen, měl by sloužit rozvojovým zemím, které jsou kvůli své geografii i nedostatku finančních prostředků klimaticky nejzranitelnější. Kromě toho má právně vymezovat finanční závazky pro státy, které mají největší vinu na globálním oteplování. Kdo jsou ony odpovědné země a komu a jak mají platit, bude ještě projednávat tzv. Tranziční výbor. Poprvé zasedl na konci března, aby přijal pracovní plán před konferencí COP28 na konci letošního roku. Právě otázka "kdo za to může" nyní přivádí Čínu a globální Sever (tedy ekonomicky nejvyspělejší státy světa primárně na severní polokouli) do konfliktu ohledně budoucího financování klimatického režimu. Po letech vyhýbání se finanční odpovědnosti za světovou klimatickou krizi Sever s povinnými příspěvky konečně souhlasil. Ale je v tom háček: platit by podle něj měly i ostatní silné ekonomiky, zejména Čína.

Je ale rozumné očekávat, že se Čína této podmínce podvolí? Upozornila by tak na své emise a ztratila by nálepku rozvojové země, včetně dalších ústupků vázaných na tento status. Dá se proto očekávat, že Čína spoluzodpovědnost odmítne. Celý osud fondu pro zranitelné země pak bude záviset na tom, jak Sever k tomuto postoji Číny v následujících měsících přistoupí.

Licitace o zodpovědnost a “rozvojovost”

Čína je jednou z největších světových ekonomik. Od roku 2006 je také absolutně největším emitentem skleníkových plynů ročně. Přesto je klasifikována jako rozvojová země, a to podle svého nečlenství v OECD v roce 1992, kdy byl současný klimatický režim OSN ustanoven na Summitu Země v Riu. Podle tohoto rozdělení a principu společné, ale diferenciované zodpovědnosti by s Čínou nemělo být zacházeno tak jako se Severem. Jenže ústupek, který kdysi pomohl vtáhnout Čínu do klimatického režimu, je dnes poněkud frustrující. Sever se domnívá, že je po třiceti letech na čase přehodnotit kategorie.

Emise jednotlivých zemí lze vypočítat vícero způsoby a ty, které jsou v rámci klimatické odpovědnosti nejvíce omílány, tedy historické, jsou v čínském případě relativně nízké (počítá se kumulací všech národních emisí obvykle od roku 1750, jenže Čína začala industrializovat až v průběhu dvacátého století). Kritici proto předpokládají, že zatahování Číny do debaty o fondu ztrát a škod je jen vypočítavým krokem, který má buď zpomalit zřízení fondu, nebo oslabit vztahy Číny s ostatními rozvojovými zeměmi. To by se koneckonců mohlo stát, kdyby nesplněná podmínka čínské účasti pohřbila celý fond. Nicméně Čína ví, jak si své zájmy pojistit.

Není to jen o penězích

Ačkoli se debata točí kolem financování, v jádru je spíše samotné uznání části čínské odpovědnosti za světové klima po boku globálního Severu, které by zbavilo Čínu současných ústupků. Kdyby šlo jen o peníze, nebylo by této debaty zapotřebí. Ostatně Čína již financuje podobný fond pro podporu spolupráce Jih-Jih. Zatímco spolupráce Jih-Jih (tedy finanční pomoc mezi rozvojovými státy) je chápána jako dobrovolná, fond ztrát a škod OSN zřízený v režimu Sever-Jih by byl povinný (silné ekonomiky platí těm nízkopříjmovým za škody, které jim nepřímo svým rozvojem způsobily). Čína se snaží celou debatu rámovat právě jen jako licitaci o penězích, na spolupráci Jih-Jih poukazuje jako na svůj způsob účasti na ztrátách a škodách a globální odpovědnosti se tím vlastně zříká. A Číně jde i o image. Odpovědné země jsou přece povinny platit, zatímco platí-li země globálního Jihu, jedná se o dobrosrdečnost a solidaritu, po právu odměněnou loajalitou přijímajících zemí. Ty pak navíc odhlédnou od nesrovnalostí, jakými je podpora dalších uhelných projektů, podpora neliberálních vůdců, či obrovské čínské sociální nerovnosti a plošná chudoba. 

Ačkoli se jedná o naléhavý globální problém, na půdě OSN se z klimatu stala hra na kádrování, v němž Čína bezpochyby vyniká. Konference COP27 se neobešla bez její kritiky Severu za zvýšenou spotřebu fosilních paliv (poháněnou i rusko-ukrajinskou válkou), tím pádem za dvojí standardy v debatách o odklonu od fosilních zdrojů, a za nedostatečný leadership, kterého se Čína ale také nechce ujmout.

Čína se snaží celou debatu rámovat právě jen jako licitaci o penězích, na spolupráci Jih-Jih poukazuje jako na svůj způsob účasti na ztrátách a škodách a globální odpovědnosti se tím vlastně zříká. A Číně jde i o image. Odpovědné země jsou přece povinny platit, zatímco platí-li země globálního Jihu, jedná se o dobrosrdečnost a solidaritu

V sázce je mnoho: záleží na Severu

Fond ztrát a škod má dvojí význam. Kromě toho, že slibuje další finance, také ukazuje na klimatické viníky a vyvolává debatu o tom, kdy a jestli vůbec mohou rozvojové ekonomiky změnit kategorii. Z pohledu mnoha rozvojových zemí je Čína bezpochyby součástí globálního Jihu, navíc již dělá dost vzhledem k dobrovolné a solidární finanční pomoci. Situace globálního Severu takto chápaná není. Pokud by si stál za svou podmínkou a bez Číny se na fondu odmítl podílet, mělo by to fatální důsledky, a to především ztrátu důvěry a ohrožení celého klimatického režimu, který zoufale volá po spravedlnosti. 

Proto by země Severu měly i přes nevoli Číny dotáhnout cíle fondu ztrát a škod, aby uklidnily rozvojové země a ukázaly silný leadership, který podle Číny chybí. Financování fondu je taky jediným způsobem, jak obnovit vzájemnou důvěru poškozenou problematickými a nedostatečně plněnými finančními přísliby. Je ovšem třeba se vyvarovat nereálným závazkům. EU musí na rovinu říct a rozumně zdůvodnit, kolik jsou členské státy schopny zaplatit. Ostatně čínská strategie slibovat méně, ale dávat více se ukázala jako funkční. Vyspělé země by měly udělat totéž místo toho, aby například přistoupily na bezprecedentní a dost nahodilý roční závazek ve výši 100 miliard dolarů. Měla by být zároveň stanovena jasná pravidla a zahájena konstruktivní debata o změně kategorie rozvíjejících se ekonomik v rámci klimatického režimu. Ovšem soudě podle toho, jak dlouho trvalo vyjednání zmiňovaného fondu, se bavíme o dalších desetiletích jednání. Ta teď ale bohužel v záloze nemáme.

‍